Před odchodem si ještě potěžkáváme krosny – Radek nadává, že ji má těžší než já – nesu totiž zásoby jídla, takže je můj náklad den ode dne lehčí, zatímco jeho je neměnný (z mého pohledu ji já mám konečně lehčí než on). Odmítám návrhy na přerozdělení a se smíchem reaguji na jeho láteření. Oba jsme ale v dobré rozmaru. Ještě radostnější jsme při pohledu na řeku Sakukan. Nyní zjišťujeme, že ji lze překonat prakticky kdekoliv – po několika dnech bez deště je proud nesrovnatelně slabší a vody je o dost méně. Vklouzneme do sandálů a bez sebemenšího problému a zaváhání ji přecházíme na opačný břeh – příjemná změna.

Cesta zpět nám utíká, jde se dobře, není tolik podmáčených míst jako minule a za 2 hodiny jsme u mostu, kde jsme tábořili – stejnou vzdálenost jsme přitom minule v opačném směru ušli za necelý den, několik hodin sebralo sušení a focení v okolí mostu. K rychlému obědu se odvažujeme zakousnout sušenou rybu – kalamáry se zdají být v pohodě a nemají žádné následky. V dalším úseku by se mělo nacházet několik brodů, které nám cestou tam řádně zavařily. S radostí však zjišťujeme, že stav vody je opravdu mnohem nižší a před žádným se nemusíme ani přezouvat z pohorek. Za další dvě hodiny si dáváme pauzu v místě, kde jsme nouzově bivakovali na cestě poblíž soutoku; jde se stále dobře, i když krosna těžkne – pořádně jsme nejedli, není „moc co“ a nechceme se zdržovat vařením. Náš plánovaný kemp ale není už příliš daleko. Cestou ještě přemýšlíme, že bychom měli šetřit benzínem ve vařiči, který pomalu dochází. Po rychlé „záchranné“ polévce tak plánujeme vařit na ohni. V objektech, které míjíme, nacházím drát, který se bude hodit na zavěšení ešusu nad oheň.

Za pár chvil už procházíme táborem, který jsme dokumentovali a jsme zpět na našem místě – dnešní plán jsme hravě splnili. Ihned rozděláváme oheň a začínáme vařit poslední dávku farfalle po sibiřsku. Já nám jasné, že původní plán přejít ještě Čarské písky a dostat se do zaniklé osady Sinělga, kde bývalo centrum Borlagu, se nám splnit nepodaří. Jídla i benzinu je málo. V každém případě musíme před jakoukoli další cestou doplnit zásoby. Rozhodujeme se tak zvýšit si alespoň ze zbytků dnešní dávku a vaříme třetí chod – dehydrované hovězí na houbách. Chvíli ještě relaxujeme u ohně a po 11. hodině se zavrtáváme do spacáků. Netrvá to dlouho a začíná pořádný slejvák. Oba špatně spíme – Radek stále sjíždí z karimatky a já jsem tak příšerně poštípaný, že bych nejraději vyskočil z kůže.

Konečně na signálu

Ráno nás probouzí slunce, které „vytopilo“ stan a není v něm k vydržení. Víme, že nás dnes čeká již pohodová cesta a nevelká vzdálenost pod údolí Středního Sakukanu, kde plánujeme naposledy přespat venku, a proto nikam nespěcháme. Dlouze balíme a vyrážíme na cestu. Ta už je zpravidla široká, jen občas obcházíme nebo podlézáme spadané stromy. Zanedlouho objevujeme stopy kol – až na toto místo turisty dováží řidič Nikolaj, pokud panuje lepší počasí, než jaké jsme v prvních dnech zažili my. Dochází nám, že nás vysadil o hodně kilometrů zpět a ukázal úplně jiné místo v mapě, díky čemuž jsme byli ten den trochu zmatení – no nic.

Učinili jsme také jedno přírodovědné poznání – s klesající nadmořskou výškou úměrně přibývá komárů, množství mušek je přitom konstantní resp. konstantně značně vysoké. Okolní kopce míjíme velice rychlým tempem – je znát, že včerejší večeře byla dvojitá. K brodu, kde nás řidič Nikolaj vysadil, docházíme až za několik hodin. Před námi jsou již poslední kopce lemující údolí, řeka se rozšiřuje, jsme téměř venku z údolí. Potkáváme větší skupinu tvořenou asi 4 dospělými a překvapivě asi 10 dětmi. Pocházejí z Moskvy. Hned nám nabízejí, ať se k nim na chvíli připojíme. Všichni jsou tak strašně milí, máme z toho, obzvláště po naší poslední zkušenosti, krásný a povznášející pocit. Naše přátelská „družba“ dokonce pokročí na takovou úroveň, že společně žertujeme o povolených dětských ztrátách (prý mohou přijít max. o 3 děti) – kdyby tak všichni ti prckové věděli, o čem si povídáme. Podáváme si ruce na rozloučenou, zamáváme a odcházejí. Jako dnes již poněkolikáté zkouším, zda se již nacházíme na signálu – jaký to pocit, když se na displeji objevují 2 čárky. Konečně mohu napsat domů, že jsem v pořádku. Píšeme také Štěpánovi do Prahy – a stručně shrnujeme výsledky.

Když konečně vyjdeme z údolí, začíná se kazit počasí. Naštěstí nejhůře to vypadá právě za námi v horách – z nejhoršího tak snad utíkáme pryč (chudáci ale děti). Když dojdeme na rozlehlou, písčitou pláň, kde se řeka rozlévá do několika ramena postupně mizí v písku, je nad námi už šedá obloha a okolní kopce skrápí déšť. Pod mírným zalesněným návrší vidíme vhodné místo k táboření a tak se rozhodneme přespat zde. Do Čary nám zbývá již jen nějakých 16 kilometrů přes mokřady. Stavíme stan a po zatlačení posledního kolíku začíná pršet – z mírného deštíku se zanedlouho stane pořádný slejvák. Vaříme večeři a oba sedíme v pláštěnkách na položené kládě jako rybáři u rybníka. Jak je možné, že i přes panující déšť je všude kolem nás tolik otravných mušek a komárů?

Náhle jako by nás někdo z bezprostřední blízkosti vyfotil a ozářil bleskem, na ani ne vteřinu vše kolem nás rozzářeně zbělalo a ozývá se tak ohlušující rána, že skoro spadneme z klády na zem a zmateně vybíháme pryč. Oba jsme v šoku, jelikož jsme měli za to, že jen prší, bouřku jsme dosud neregistrovali, neslyšeli jsme předtím ani jeden hrom, neviděli ani jeden blesk. Uhodil jen kousek od nás tak obrovskou ránu jsem dosud nezažil. Naplněni adrenalinem s pocitem malosti a absolutní bezmoci před rozmary přírody se vracíme k večeři. Drobnou náplastí je dnešní indická večeře, kterou považujeme za nejlepší jídlo, co jsme tu jedli. Do stanu zalézáme nejdříve za celou dobu, venku ještě není tma. Je teprve kolem osmé a značnou část večera tak oba trávíme „v Bradavicích“.

Zpět v „civilizaci“

Ráno vstáváme do krásného slunečného počasí. Radek toho využívá a během snídaně dělá rychlé panorama, během čehož sušíme stan a postupně balíme. Stoupáme na mírné zalesněné návrší po pěkné cestě lemované nezvykle vysokými keříky borůvek. Po pár kilometrech je les již prořídlejší a my plni očekávání a naivity vyhlížíme Čaru – samozřejmě všude kolem nás je jen a jen tajga s mokřady. Na jižním horizontu žlutě září duny Čarských písků. Cestou sledujeme stopy kol Nikolajovo náklaďáku, znenadání nás však čeká úplný šok, až nás zamrazí – v blátě jsou jasně rozeznatelné, zcela čerstvé velké tlapy připomínající lidskou bosu, avšak s drápy dlouhými 10 cm – není to zrovna hezký pocit, když víme, že tu nejsme úplně sami a medvídek se tu toulá někde v okolí. Začínají se objevovat louže, které jsme předtím projížděli s Nikolajem – od těch českých louží se v některých detailech odlišují – zpravidla pokrývají celou šířku cesty, mnohdy sahají až za její okraj a jejich hloubka hravě přesahuje i jeden metr.

Snažíme se je obcházet po zvýšeném okraji, ale kvůli hustému porostu je to namáhavé a někde i nemožné. Rozhodně se už nehodláme zdržovat přezouváním do sandálů a tak se oba klacky přesvědčujeme o množství vody a měkkého bahna, které se ukrývá pod vodní hladinou – při prvním takovém pokusu jsem zapadl až po pohorky. Radkovi nezbývalo nic jiného, než mě následovat a vzápětí se tajgou šířili hlasité nadávky – aspoň, že plaší medvědy. Zanedlouho procházíme písčitou plání, kde řeka protéká těsně u okraje Čarských písků, několikrát brodíme jednotlivá ramena. Čeká nás poslední úsek před Čarou – úzká cesta pro jedno vozidlo vedoucí prořídlým lesem je, nepřekvapivě, plná výmolů a rozsáhlých louží, které se opět snažíme jakýmkoliv způsobem překonat. Z jednotvárné cesty nás pokouší „trudomyslnost“, jež se snažíme zahnat rozpravami o francouzské kuchyni a každý „vaří“ své oblíbené recepty – píseň jsme žádnou nesložili. Považujeme za malý zázrak, když se před námi objeví první stavby – jsme zpět!

Procházíme celou Čarou k „administrácii“, kde musíme nahlásit svůj návrat. Rozdělujeme se, já vyřídím všechny oficiality, Radek má za úkol koupit cokoliv sladkého. Mám štěstí, v kanceláři jsem ještě zastihl slečnu, u které jsme se na počátku nahlašovali – je milá jako prve a ráda, že jsme v pořádku zpět. Po chvíli se s Radkem scházíme na zastávce. Sladkou limonádu a 2 sladké tyčinky doslova zhltneme – tak sžíravá byla naše chuť na sladké. Nasedáme do autobuse a míříme na hotel, který nám mezitím Štěpán rezervoval. V Nové Čaře naše útlé zásoby rozšiřujeme o „Německoje“ pivo, chleba, paštiky a kyselé okurky. Na pokoji se ihned pouštíme do jídla a chystáme generální koupel – k našemu zděšení však neteče teplá voda. Běžím se tak zeptat na recepci, zda ji třeba nepustí. Dozvídám se však, že teplá neteče a nepoteče – prý až o víkendu. Snaha osprchovat se studenou vodou selhala ještě dříve, než začala a alespoň litr teplé vody na spláchnutí jsem si ohřál v rychlovarné konvici. Radek ovšem projevil velkou odvahu a pustil na sebe ledovou sprchu – hotelem se rozléhá šílený řev [pozn. voda v Sakukanu byla objektivně teplejší].

Vyrážíme na večeři do místní hotelové restaurace – její vnitřek absolutně kontrastuje s místními poměry – nově vybavený bar se zlatými nebo různě barevnými doplňky, které doplňují zvětšené černobílé fotografie amerických reálií. Dokonce i jídelní lístek je dvojjazyčný, i když pod některými jídly si nedovedeme vůbec nic představit (např. Royal Ear). Stejně jako celý hotel je i restaurace spíše „Potěmkinova“. Zjišťujeme, že z rozsáhlého lístku je vlastně jsou vlastně jen dvě jídla. Přisedá si k nám statný typ v teplákové soupravě a s masivním řetězem. Při dlouhém rozhovoru se prohlašuje se za našeho přítele a ochránce, kterého prý budeme jistě potřebovat, a to prý hlavně kvůli Radkově vizáži – jeho černý plnovous a dlouhé vlasy zde zaujaly nejenom Andreje, který potvrzuje naší domněnku, že ho místní lidé považují za Čečence. Po několika vodkách Andrej naštěstí usíná na stole a my tak máme klid. Na pokoji nás čeká pivo s výraznou karamelovou příchutí a my – i po všech těch dnech – si máme stále o čem dlouze povídat. Spát jdeme až dlouho po půlnoci.

Pohodový výlet se zvrhává v boj

Celý následující den jsme si naordinovali odpočinek. Kromě obhlídky města nakupujeme jídlo na naši plánovanou dvoudenní výpravu na Čarské písky a do Sinělgy – když už tu jsme, tak to rozhodně nechceme vzdát. Druhý den vstáváme na budík, abychom stihli snídani. Podává se toust s taveným sýrem a řídká krupicová kaše s máslem, kterou mi Radek beze slova věnuje. Přesně v 9 hodin nás mladý číšník nazpaměť naučenou anglickou větou vyzývá k opuštění restaurace. Moc nespěcháme, vyrazit chceme až kolem poledne, k táborům u Čarských písků by to mělo být jen nějakých 10 kilometrů.

Radek v blízké pekárně s fantastickými pirohy potkává staršího pána, který údajně zná dobrou cestu k Čarským pískům a za 15 minut tím směrem vyráží a rád nás tam vezme. Ušetříme tím značnou část cesty a pochvalujeme si, jaké to máme štěstí, že jsme na něj narazili. Nepanuje zrovna přívětivé počasí, je o poznání chladněji a občas kápne. Vyrážíme s naším průvodcem v jeho UAZu. Přejíždíme řeku Čaru a směřujeme podél BAMu. Uprostřed nekonečně dlouhého rovného úseku zastavuje a na železničním náspu nám pomocí náčrtu v písku ukazuje cestu, která by nás měla dovést k brodu přes řeku – prý tam není mnoho vody a ujišťuje nás, že se bez problémů dostaneme na druhou stranu.

Po překonání rozmáčené planiny nacházíme na písčitém návrší slibovanou cestu, která se posléze mění v širší lesní pěšinu. Radost nám kazí jen obrovské hejno komárů, které kolem nás neustále poletuje. Spatřujeme cosi jako říční terasy, mezi houštím občas vykoukne protější břeh tvořený strmým svahem – řeku tak tušíme jen pár stovek metrů od nás. Když se naše cesta stočí ostře na sever k řece, směřuje přímo do rozsáhlé podmáčené oblasti. Zkusíme se tím směrem vydat a procházíme podél cesty, kvůli příliš husté vegetaci ale od našeho záměru upouštíme. Spekulujeme, že toto možná není to správné místo, kudy máme jít k brodu a pokračujeme tak v původním směru. Chyba!

Zanedlouho pěšinu ztrácíme, připadá nám také, že už tímto směrem jdeme příliš dlouho. Ztratit orientaci v husté tajze je velmi snadné, pro jistotu vytahujeme buzolu – ta napovídá, že směr postupu není úplně špatný, jen bychom měli zamířit více na sever k řece, což vzápětí učiníme. Postupně se k ní blížíme, občas ji i zaslechneme, přitom se stále víc a víc musíme prodírat nízkou vegetací, křovím a malými stromky, což nám rychle bere hodně sil. Když se k řece konečně prodereme, jsme nemile překvapeni – je celkem široká, její proud není slabý a rozhodně v ní není málo vody. Rozhodneme se tak dál pokračovat podél řeky, po proudu, k původnímu místu, kde bychom, údajně, neměli mít žádný problém s přebrozením. Kromě vzácných chvil, kdy můžeme postupovat po písčitém břehu, se opět tak prodíráme hustým křovím, na některých místech jsme doslova zaseknuti vrškem krosny a větve a bez pomoci druhého se nelze pohnout tam ani zpět, přitom přeskakujeme četné boční přítoky. Není zde žádná cesta, chvílemi postupujeme úzkou pěšinkou vyšlapanou od zvěře. Jelikož jsem při pořizování videa, v němž jsem si pochvaloval své rozhodnutí vyrazit na dovolenou na Sibiř, vyšlápl medvědí lejno, záhy nám bylo jasné, kdo tuto pěšinku kromě nás ještě využívá.

Řeka vypadá stále stejně, nikde není více rozlitá a mělčí, nikde vystupující kameny a definitivně nikde není žádný brod. Na jedné z pláží spatřujeme množství starších lidských stop, příliš nás nepřekvapí ani čerstvé stopy medvědí, nachází se zde i poněkud zarostlá příjezdová cesta – snad právě toto je to místo, kam bychom původně dorazili, ale nevypadá to, že by se řeka zde dala přebrodit. Zkusíme tak postupovat ještě kus dál, v cestě nám však zabrání slepé rameno, které jsme se složitě snažili obejít – situace začíná být zoufalá – jsme lapeni mezi řekou a neprostupnými mokřady. Začíná se smrákat a nám dochází čas. Očekávali jsme jen krátkou nenáročnou cestu a ztracené hodiny během dopoledne nám teď chybí. Jsme několik set metrů od našeho cíle, který se zdá být nedosažitelný. Silněga je jen na druhé straně řeky nad vysokým břehem. Medvědí stopy a asi milionové hejno komárů kolem nás nám vylepšují naši náladu.

Zoufalá situace si žádá zoufalé řešení – rozhodnu se vyzkoušet, jak je řeka hluboká, zda opravdu nepůjde překonat (aniž bychom měli úplně vše mokré), když jsme na nedaleké pláži spatřili tolik stop. V žertu si pochvaluji, že mám konečně možnost na vlastní kůži vyzkoušet, co jsem tolikrát sledoval Beara Gryllse. Radka jsem požádal, aby mi alespoň na památku z celé akce natočil video – alespoň na chvíli panuje zase dobrá nálada. Vykračuji vstříc ledovcové řece a vzápětí se bořím hluboko do písku. Hlasitě kleji, přitom pomalu mizím ve vodě. Chvílemi mám co dělat, aby mě proud nestrhl a udržel jsem se na nohou. Začíná mi být jasné, že je to marný pokus a definitivně jej ukončím, když mi voda sahá někam pod prsa – tudy to rozhodně nepůjde.

Zkusíme ještě obejít slepé rameno, které nám prve zabránilo v postupu. Podle mapy by několik set metrů před námi měla být řeka rozlitá do šířky. Opět ale beznadějně uvízneme v houští a pomyslný pohár trpělivosti právě teď přetekl – tohle prostě nemá cenu, kašleme na to, vracíme se. Tábory u Čarských písků nám prostě nejsou souzeny. Dost jsme tenhle krátký výlet podcenili – jsme hodně vyčerpaní a také víme, že nikde poblíž není žádné vhodné místo k táboření. Raději volíme „dohrotit“ cestu zpět do Nové Čary. Vracíme se přístupovou cestou, kterou jsme cestou sem kvůli rozsáhlému podmáčení složitě několik hodin obcházeli – po tom všem nám už nepřipadá jako nepřekonatelná překážka. Beztak už jsou pohorky zevnitř mokré, a tak nás nijak nerozhodí, když je kompletně „utopíme“ v rozbředlém bahně. Obtížně překonatelná křoviska Radek proráží doslova jako tank za doprovodného řevu připomínajícího medvěda – bláto nebláto, kaluž nekaluž.

Konečně zase na cestě, docházíme na písečném návrší, kde téměř mineme odbočku směrem k železniční trati. Přelezeme trať, ale čeká nás ještě celkem dlouhá cesta. Tábořit zde se nám opravdu nechce – už toho všeho bylo vážně nějak moc. Silnice podél železnice je úplně rovná, vůbec neubývá. Občas kolem nás projede auto. Večer se nezadržitelně blíží a my snažíme se stopovat. Po pár neúspěšných pokusech nám zaplať pánbůh zastavuje autobus s vracejícími se dělníky ze stavby trati. Můžeme nastoupit. Uvnitř zbývá pár posledních míst a všichni pánové si nás trochu nevlídným a nedůvěřivým pohledem prohlížejí – no taky bych být jimi z nás úplně radost neměl. Situace se ale ihned mění po našem „Zdravstvujtě“ a „Spasibo vam bolšoje!“ Vyptávají se, co tady, proboha, děláme a při zjištění, že jsme z ČR, padají veselé narážky na české pivo a zda nějaké máme sebou. Na vše odpovídáme naší krkolomným všeslovanských jazykem, což velice přispívá až překvapivě přátelské atmosféře na palubě autobusu. Všichni se hlasitě smějí a přidávají veselé historky zejména o medvědech.

Když autobus dorazí do Čary, rozloučíme se se zbytkem chlapů a vyrážíme do hotelu. No neslavně dopadl tento den. Náš pokoj je v naprosto stejném stavu, v jakém jsme ho zanechali, úplným šokem pro nás však bylo zjištění, že teče teplá voda! Oba si tak dopřejeme řádnou parní lázeň. Po vydatné večeři se Radek venku dává do řeči s jedním pánem. Prý takové počasí jako v letošním létě za posledních 30 let nezažil a vůbec ho přitom nepřekvapilo, že jsme se odsud nedostali na Čarské písky. Pěší cesta k nim je teď absolutně nemožná – aspoň že jsme se o tom osobně přesvědčili.

Závěrečný pokus

Čarské písky, takovou kapesní Saharu lemovanou pohořím Kodar a pokud možno i Sinělgu jsme chtěli navštívit za každou cenu. Nepočítáme-li pohoří Kodaru, je to tady hlavní turistická atrakce. Následující den jsme si alespoň „masňácky“ domluvili odvoz na do Sinělgy ze Staré Čary. Bohužel nás řidič nebyl ochoten dopravit dále než pár kilometrů za vesnici k severovýchodnímu okraji písků. To nám samozřejmě řekl, až když zastavil – no nic, chvíli jsme se dohadovali a pak rezignovali. Celý den jsme strávili přecházením dun a fotografováním naprosto úchvatných scenérií. Nějakou dobu jsme si i mysleli, že by se nám mohlo podařit Čarské písky přejít tam i zpět a během pár chvil udělat alespoň pár fotek Sinělgy ležící na jejich opačném konci. Zhruba ve dvou třetinách cesty jsme se ale museli otočit a vyrazit zpět – dál už jsme jít dnes nemohli, neboť bychom se nestačili vrátit. Sinělga a tábory v ní nám nakonec zůstali zapovězeny. Na druhou stranu jsme dobře věděli, že tam není moc, co čekat, protože většina z toho je již rozebrána anebo pohřbena pod navátým pískem.

Po návratu zpět do Nové Čary jsme se uklidňovali tím, kolik toho i přes náš poslední neúspěch vezeme domu – a že toho opravdu není málo. Celá naše expedice byla pro oba silným zážitkem. To, co téměř netknutě leží v horách, co jsme všechno viděli a zdokumentovali, je pro nás stále k neuvěření – i přes to, že se nám podařilo zachytit a popsat vlastně jenom malou část a o mnohém jistě vůbec nevíme. Následující den nasedáme do vlaku a odjíždíme směr Krasnojarsk. Třeba se sem ještě někdy vrátíme...tak snad zas příště!

(zapsal Lukáš Holata)