Výzkumný tým Gulag.cz se tentokrát vydal do Uzbekistánu, konkrétně do jeho autonomní republiky Karakalpakstán ležící na západě země (na jehož území leží i vysychající Aralské moře). V městečku Tachiataš nedaleko hlavního karakalpackého města Nukus v první polovině dubna 2026 členové výpravy zkoumali hmotné pozůstatky nikdy nedokončené stavby Gulagu z počátku 50. let známé jako Hlavní turkmenský kanál. Odtud pochází pracovní název výpravy: po stopách “Mrtvého kanálu”. Po expedicích do Kazachstánu a Kyrgyzstánu se jedná již o třetí destinaci ve Střední Asii, kde Gulag.cz provádí obdobný výzkum.
V rámci expedice se nám podařilo identifikovat místo, kde se nacházel jeden z táborů, detailně jsme zdokumentovali jediný stojící barák, pozůstatky dalších staveb i samotného kanálu. Zaznamenali jsme také výpověď důležitého pamětníka, který přesný popis bývalého tábora téměř 50 let uchovával ve své paměti, aniž by jej do našeho příjezdu komukoliv jinému sdělil.
Díky naší expedici nyní můžeme s jistotou prohlásit, že i v Uzbekistánu se nalézají hmotné pozůstatky gulagů, ač o tom dosud nebyly publikovány žádné zprávy ani v odborné literatuře, ani v publicistice, ani zmínky na internetu. Naši představu o konkrétní podobě sovětských pracovních táborů a podmínkách v nich tak můžeme rozšířit o další významný geografický rozměr.
Jsme rádi, že s tímto prvenstvím přichází právě Gulag.cz, ovšem nebylo by to možné bez místních partnerů, kterými jsou Karakalpacká akademie věd a pobočka uzbeckého muzea obětí politických represí v Nukusu.
Od první myšlenky k realizaci
S ideou pátrat po pozůstatcích Hlavního turkmenského kanálu přišel Štěpán Černoušek v září 2025, kdy se během jedné ze svých cest do Střední Asie vydal na dva dny do Nukusu právě s cílem zjistit, zda se zde nějaká hmotná připomínka stavby Gulagu nalézá. “Říkal jsem si, že by v tom byl čert, kdyby se tu na místě nic z té doby nedochovalo. Jenže když to chcete zjistit a nikde se o tom nic nepíše, tak se na místo musíte vydat osobně. A tak vznikla expedice Mrtvý kanál,” říká předseda organizace Gulag.cz.
Na místě ve městě Tachiataš, kde stavba kanálu v roce 1951 začala, od místních obyvatel zjistil, že se zde opravdu nachází jak viditelné pozůstatky samotného nikdy nedokončeného a opuštěného kanálu, tak údajně i baráky jednoho z vězeňských táborů, které nyní slouží jako bytové domy, ovšem je plánována jejich demolice. Proto se domluvil s místními historiky, aby zde byl proveden rychlý, záchranný dokumentační výzkum. A právě ten byl cílem expedice “Mrtvý kanál”.
Dokumentaci prováděli předseda Gulag.cz Štěpán Černoušek ve spolupráci s Romanem Smýkalem. Českou stranu pak doplnili místní historici Askar Džumašev z Karakalpacké akademie věd a Ališer Kudijarov z pobočky muzea obětí politických represí v Nukusu.
Historie Hlavního turkmenského kanálu
Hlavní turkmenský kanál byl schválen sovětskou vládou v roce 1950 jako jeden z nejmonstróznějších projektů „Velkého plánu přeměny přírody“ a tzv. “Velkých staveb komunismu”. Měl měřit přes 1100 kilometrů a jeho cílem bylo přivést vodu z řeky Amudarji přes poušť Karakum až ke Kaspickému moři, čímž by kromě nové dopravní spojnice propojující Aralské moře, Kaspické moře i Moskvu vznikly miliony hektarů nových polí pro bavlnu. Hlavní tíha realizace spočívala na vězních z Gulagu, konkrétně byl pro tento účel zřízen speciální táborový komplex.
Kanál se měl stát druhým nejdelším na světě. Předpokládalo se, že se bude táhnout přes 1 100 kilometrů od mysu Tachiataš na levém břehu Amudarji (12 km jižně od Nukusu v dnešním uzbeckém Karakalpakstánu) až po Krasnovodsk u Kaspického moře (dnešní město Turkmenbaši). Naprostá většina kanálu měl vést územím dnešního Turkmenistánu, kde by se pro většinu jeho délky využilo vyschlého koryta řeky Uzboj.
Trasa kanálu měla podle usnesení Rady ministrů SSSR ze dne 11. září 1950 č. 3906. (jehož znění pro nás v těchto dnech dohledal v Ruském státním archivu v Moskvě jeden náš nejmenovaný kolega) zahrnovat systém přehrad, plavebních komor, nádrží, tří vodních elektráren s celkovou kapacitou 100 000 kW, odklonných kanálů a potrubí dlouhých přes tisíc kilometrů. V ústí kanálu u Tachiataše měla být postavena mohutná přehrada, která měla být kombinována s vodní elektrárnou. Dvacet pět procent toku Amudarji mělo být odkloněno do nového kanálu, hladina Aralského moře měla být snížena a půda vzniklá ústupem moře měla být využívána k zemědělství. Kanál měl být široký přes 100 metrů a hluboký 6–7 metrů. Bylo plánováno použití tisíců nákladních vozů, buldozerů a bagrů, ovšem prvních sedm kilometrů kanálu – jediné, co z celé stavby dodnes zbylo – vězni kopali ručně jen za pomoci nejprimitivnějších nástrojů a techniky v podmínkách extrémního pouštního počasí. Dokončení výstavby se očekávalo do roku 1957.
Postup výstavby
V prosinci 1950 byla poblíž mysu Tachiataš na levém břehu Amudarji založena osada, kde dříve stály pouze dva přístřešky pro burlaky (dělníky, kteří tahali lodě proti proudu řek) a nákladní čluny. Ve vesnici byly vybudovány dva vězeňské tábory pro 1 500 vězňů, celkem se do konce roku 1951 počítalo s nasazením 6.000 vězňů.
Do Tachiataše začaly přicházet hromadné zásilky z celého Sovětského svazu, který žil propagandou o velké stavbě komunismu. Podle vzpomínek byla kontrola zásob extrémně špatná, značná část zásob a materiálů byla rozkradena, nezajištěna nebo nevyužita kvůli špatnému skladování.
V roce 1951 bylo vybudováno několik táborů a inženýrských zařízení. 15. června 1952 byla otevřena železnice Čardžou-Chodžejli s odbočkou do Tachiataše, která usnadnila další zásobování. Byla vytvořena infrastruktura pro stavební projekt a organizovány průzkumné expedice. Počet dělníků na stavbě se odhaduje na 10 000, z nichž více než polovina byli vězni.
Opuštění kanálu
Projekt však skončil stejně rychle, jako začal. Bezprostředně po Stalinově smrti v březnu 1953 nechal Lavrentij Berija stavbu zastavit, protože byla ekonomicky neúnosná a technicky nedomyšlená. Většina rozestavěných úseků byla opuštěna a vězni byli z táborů propuštěni nebo přesunuti jinam. Do té doby vězni postavili desítky kilometrů nových železničních tratí, prvních několik kilometrů samotného kanálu a infrastrukturu města Tachiataš. To vše na uzbeckém území dnešní autonomní republiky Karakalpakstán, na území Turkmenistánu stavba vůbec nepronikla.
Později v roce 1954 byla na opačné části Turkmenské SSR zahájena výstavba Karakumského průplavu (plně dokončeného až v roce 1988), který dosáhl délky 1 300 km a dodnes zavlažuje významnou část turkmenského území. V oblasti Karakalpakstánu a severního Turkmenistánu mezitím vznikly další zavlažovací kanály, a tak potřeba gigantického kanálu z Tachiataše až ke Kaspickému moři zcela zanikla. Původní severní trasa Hlavního turkmenského kanálu tak zůstala dodnes nedokončeným torzem a symbolem stalinské megalomanie. A právě k pozůstatkům stavby ve městě Tachiataš naše expedice “Mrtvý kanál” mířila.
Průběh expedice
Cesta k dokumentaci zachovaných reliktů stavby a k určení konkrétního místa pracovního tábora nebyla jednoduchá a neobešli bychom se bez odtajněných špionážních satelitních snímků CIA z roku 1962, které jsme před expedicí pořídili. Podle nich se sice ukázalo, že první lokalita, o níž jsme si původně mysleli, že byla táborem (neboť tak o ní hovořili místní obyvatelé při první krátké sondážní návštěvě Tachiataše v září 2025), v roce 1962 ještě nebyla zastavěna a nemohla být tedy táborem z doby stavby Hlavního turkmenského kanálu. Zaměřili jsme se proto na další místa, která podle snímků z počátku 60. let vykazovala podobu táborů tak, jak je známe z našich předchozích expedic na Mrtvou trať či do Kazachstánu. Vytipovali jsme tři takové lokality, z nichž dvě, jak se ukázalo při bližších obhlídkách, jsou tak pozměněné více než 70letým rozvojem města, že na nich nelze nic původního identifikovat.
Třetí lokalita však zůstala relativně nedotčena, neboť na ní od konce 60. let stálo elektrotechnické učiliště s velkými nevyužívanými pozemky. A právě na těchto pozemcích se původně nacházel tábor.
Pan Kalmurat promluvil
To, že to byl opravdu lágr Gulagu, nám potvrdil bývalý hlídač učiliště, pan Kalmurat Urazov. Se svými syny obývá jako jediný celý areál bývalé školy (areál je od roku 2009 opuštěný). Bydlí v malém domku, který na pohled pochází z 50. let, a jak nám sám potvrdil, je to jediná plně dochovaná budova z bývalého lágru – původně strážnice u brány do tábora, z níž strážní kontrolovali příchozí a tyčemi z rampy také náklady na automobilech, zda v nich nejsou ukryti vězni na útěku (v době učiliště tam byl bufet).
Pan Kalmurat sám na učiliště kdysi v 80. letech chodil, ale především jeho otec v lágru začátkem 50. let pracoval jako topič – námezdní síla, která s vězni příliš do styku nepřicházela. Ovšem svému synovi velmi podrobně popsal, co kde v lágru bylo za baráky, co všechno tam viděl a za jakých podmínek tam vězni žili. Kalmurat totiž jako malý kluk chodil hrát fotbal na nově vybudované hřiště na ploše bývalého tábora a jeho tatínkovi se to nelíbilo. Přišlo mu, že místo utrpení mnoha lidí není vhodné ke hře, a tak Kalmurata vzal a podrobně mu vylíčil, co viděl a co si pamatoval.
A Kalmurat si to všechno sám velmi dobře zapamatoval. Jen o tom až do příjezdu naší expedice nikomu neřekl. Byli jsme vůbec první, komu předal podrobné informace o táboře získané od tatínka před téměř 50 lety. Nikdo se o to prý nikdy dřív nezajímal, jeho spolužáci ani učitelé o historii místa prý vůbec nevěděli a on neměl potřebu jim to říkat, možná se i trochu bál a později o to nikdo nestál.
Ani naši místní kolegové historici, ani pracovníci z radnice, ani mnozí další lidé, které jsme v Tachiataši potkali, neměli o táborech ze stalinské éry žádné ponětí, vše se zdálo být již dávno zaváté prachem historie, nebo spíš solí ze dna nedalekého vyschlého Aralského moře. Ale pan Kalmurat byl v den naší návštěvy na svém místě a jakoby na nás čekal.
Příběh místa ožívá
A tak teď víme, že tři podlouhlé baráky patrné na starém satelitním snímku byly opravdu vězeňské, víme, kde byla samotka (a že v ní bylo 12 cel pro jednotlivce jen s malým, zamřížovaným okénkem), kde byl sklad potravin a jídelna, kde převlékárna a dezinfekce, jak velký byl buzerplac, kde stály strážní věže, dílny, brána i domek pro strážné. To vše jsme verifikovali podle vyprávění pana Kalmurata, starých i současných družicových snímků, zbytků zdí a základů (ty se dochovaly skoro u každé lágerní budovy) i podle našich zkušeností z předchozích expedic.
Například se ukazuje, že umístění samotky vůči ostatním barákům mělo své železné pravidlo po celém SSSR, naopak velikost baráků i samotného lágru, jakož i rozložení dalších staveb již jednotný formát nemělo. Tento tábor byl relativně velký (270 x 190 metrů) a odhadem v něm žilo 500–700 vězňů. To je mimochodem zhruba jen 10 procent celkového počtu vězňů, kteří podle archivních materiálů na stavbě Hlavního turkmenského kanálu pracovali (takže ještě je co dále objevovat a upřesňovat, táborů zde bylo nepochybně více). Materiálů a podkladů však máme tolik, že budeme schopni podobu tohoto tábora zrekonstruovat alespoň virtuálně.
Od pana Kalmurata (který je sám uzbecké národnosti) také víme, že mezi vězni zde bylo hodně Poláků, Ukrajinců, Bělorusů, ale i Rusů, co sem byli posláni z jiných táborů na Sibiři. Tento typ informací z dosud odtajněných archivů vůbec není k dispozic, nevíme ani o žádných memoárech sepsaných vězni z Hlavního turkmenského kanálu. O to cennější svědectví pana Kalmurata je. Pracovali zde také němečtí váleční zajatci a po Stalinově smrti někteří z bývalých vězňů v Tachiataši zůstali žít natrvalo. Minimálně i jeden Němec, jakýsi pan Schmidt, kterého si Kalmurat pamatoval z dětství, jak mu ukazoval fotky z války. A mimochodem – otec pana Kalmurata bojoval v Rudé armádě a osvobozoval Prahu, za odměnu pak dostal místo topiče v kotelně pracovního tábora… V táboře nebydlel, docházel sem za prací (tak jako prý i pracovníci kuchyně), to až pan Kalmurat se sem nastěhoval zhruba před 20 lety.
Ale předtím sem chodil na učiliště a v 90. letech, jak se sám přiznal, se podílel na rozebrání většiny baráků, co zde ještě stály. Doba byla zlá a lidé rozebírali nepoužívané stavby při hledání kovů na prodej. Když rozebírali samotku, mohutné železné dveře od jednotlivých cel prý sotva uneslo pět chlapů. Odnesli tehdy do šrotu všechno, co šlo. Jeden domek však naštěstí zůstal stát. Bývalá strážnice, dnes domek pana Kalmurata. Typická lágerní stavba z vepřovic na betonovém základě, se střechou z eternitu a slámou smíchanou s hlínou jako izolačím materiálem.
Zachování paměti
Pro naše pátrání jsme měli podporu z místní radnice, osobně se o náš výzkum zajímal hakim (starosta) Tachiataše, a tak kromě samotného objevu odjíždíme i s příslibem, že místo nebude zapomenuto a naopak jsou tu připraveni na případný společný projekt memorializace bývalého tábora. V Uzbekistánu obecně nemají problém s připomínkou sovětských represí a zločinů, ostatně muzeum obětí represí má pobočky po celé zemi včetně Karakalpakstánu, akorát toto téma vnímají spíš v rovině připomínky utrpení konkrétních lidí, popravených basmačů (místních vzbouřenců, co bojovali proti sovětům ve 20. a 30. letech), Uzbeků či Karakalpaků. Ale paměť konkrétních míst si naopak téměř nepřipomínají, nejsou na to zvyklí, gulagů tady navíc bylo třeba ve srovnání s Kazachstánem výrazně méně a nebyli v nich vězněni místní lidé, proto tady toto téma a celá stavba “Mrtvého kanálu” a lágrů upadla totálně v zapomnění.
Budeme rádi, pokud se díky této naší výpravě tématu Gulagu dostane v Uzbekistánu trochu víc pozornosti. V Rusku se nyní snaží likvidací organizací Memorialu či muzea Gulagu v Moskvě tuto část své historie úplně vymazat, a o to důležitější je, aby tato paměť přetrvala někde jinde. U nás, ve Střední Asii, v Uzbekistánu, kdekoliv. Je to navíc téma, které nás s těmito kraji spojuje víc, než bychom si možná na první pohled mysleli.
Dalším výstupem naší expedice bude podrobné zpracování výsledků dokumentace včetně vytvoření detailních plánků, 3D modelů a podrobných informací o historii stavby Hlavního turkmenského kanálu i současném stavu jejích pozůstatků. Více již brzy v našem virtuálním muzeu Gulag Online.
Autor textu: Štěpán Černoušek, 23. dubna. 2026
