1. Дневник экспедиции: Наконец-то тайга

Mé největší obavy z pobytu v tajze byly z medvědů. Zbraň jsme neměli - ani čas ji nějak shánět. Stejně bychom s ní neuměli zacházet. Naší jedinou obranou bylo dělat hluk a doufat, že na žádného chlupáče nenarazíme. Paradoxně - v tajze v podstatě nemusí ani žádní medvědi být. Tajga vás, když si umane, v klidu “sežere” sama. Zažil jsem (dohromady) víc jak měsíc v zimě na Bajkale. Teploty pod mínus dvacet stupňů, silný vítr - na jezeře se rozhodně nemáte kam schovat, každodenní pochod... TAJGA je daleko horší. Bez legrace...

Nikdy v životě mi nebylo tak zima jako teď v tajze. Nikdy v životě jsem nezažil akci, kde bych se celý měsíc ani jednou pořádně nevyspal. Nikdy v životě jsem nebyl téměř 24 hodin v kuse ve vlhku a nikdy v životě jsem se na několik dní neocitl v situaci, kterou bych nemohl aspoň trochu ovlivnit. V tajze jsem zažil vše z toho, co jsem zmínil. Nedramatizuji. Pouze vyprávím své zážitky.

Z Janov Stanu, kam jsme se dopravili vrtulníkem, jsme vyrazili po zbytcích náspu směrem na východ. Náš cíl byl lágr zvaný Ključ. Podle satelitních fotek vypadal jako ze všech nejzachovalejší. I jeho odlehlost dávala šanci, že bude nejmíň vydrancovaný lovci, kteří budovy v lágrech používají jako dočasná bydliště na jejich loveckých výpravách. Každý jsme táhli zhruba 25 - 30 kg těžký batoh. Jídlo na 9 dnů, stativy, fotoaparáty, videokameru, solární panely a záložní baterie... Taky ale motorovou pilu a 25 litrů benzínu. Pokud by byl lágr opravdu zachovalý, chtěli jsme ho co nejvíce pročistit od náletu křovin a celý lágr nafotit ve stylu Google Street View. Včetně interiérů. Náš sen bylo vytvořit virtuální muzeum lágru - webovou stránku, kterou by mohl každý navštívit a z pohodlí svého domova si na ní “prolézt” celý vězeňský lágr. Táhnout si sebou motorovou pilu je samozřejmě trochu šílené, ale to bych mohl říct i o celé akci.

Postup tajgou, byť po zbytcích náspu, by vydalo na samotnou menší kapitolu. Zkráceně - všude jsou stromy, křoví, bažiny, potoky, jezera a k tomu miliony různé havěti, která na vás útočí, jakmile se jenom na chvíli zastavíte. My sledovali násep, ale pokud by tam nebyl - nemáte skoro šanci. Stačilo udělat pár kroků od náspu, třikrát se zatočit dokola, a jste v ... Slunce přes stromy nevidíte, takže nemáte ponětí kde je sever, jih. Stromy v některých částech rostou tak hustě, že nevidíte ani na dva metry před sebe. Šance, že “někam” dojdete, když se vydáte jakýmkoli směrem, je směšná - jste v tajze, kde v okruhu třeba 500 km nic není.

Jednou jsme museli obcházet velký močál. Násep byl v jednom místě úplně odplavený a od druhého břehu nás dělilo cca 15 metrů kdovíjak hluboké vody. Brodit se nám ji v té zimě rozhodně nechtělo - nemluvím o tom, že nikdy nevíte, jak hluboké je bahno na dně. Utopit se v něm, by byla trapná smrt. Náš obchvat byl cca 4 km dlouhý. Jasně - to je směšně málo - ale opět do chvíle než fyzicky stojíte uprostřed tajgy. Museli byste to zažít. Tajga je jedna velká houba, nacucaná vodou. Naše pohorky byly jako kbelíky na vodu, resp. bláto. V těch nejlepších místech na naší “objížďce” jsme šli po kolena močálem. Lahoda. To, kde se zhruba nacházíme, jsme naštěstí mohli posuzovat podle velkého močálu, který jsme obcházeli. Muset jít čistou tajgou... já bych si to asi neriskl. Ujít ty cca 4 km nám zabralo téměř tři hodiny! Večer u ohně jsme si všichni přiznali, že jsme měli strach a každý si celkem sáhl na dno. O tom, že musíme jít stejnou cestou nazpátek, jsme radši nepřemýšleli.

(Zapsal Pavel Blažek)

Предыдущая статьяСледующая статья