V Magadanu Putin navštívil továrnu na zpracování rybího tuku, trénink dorosteneckého hokejového týmu a památník připomínající letecký most, kterým Američani z Aljašky do SSSR dodali za Druhé světové války přes osm tisíc letadel v rámci vojenské pomoci (náhle si v Rusku na program Lend-Lease po letech mlčení vzpomněli…). O připomínce Gulagu, tedy fenoménu, který ruskou Kolymu i město Magadan kompletně zformoval a „proslavil“, ani slovo, ani jediná zmínka v oficiálních výstupech z Putinovy návštěvy. Ale koho by to dnes ještě překvapilo, že. Při snaze vytvářet z tragické ruské minulosti veliké světlé dědictví prostě musíte některé fenomény a události zamlčovat či totálně deformovat.

Přitom je spoustu témat, která Kolymu (tu lágrovou) s Amerikou i přímo s Aljaškou symbolicky pěkně propojují a které by v alternativním vesmíru mohl ruský prezident tomu americkému s pokorou připomenout. Nejspíš znáte Kolymské povídky od Varlama Šalamova, ve kterých tento bývalý vězeň kolymských lágrů mimořádně sugestivně popisuje hrůzu a utrpení v sovětském Gulagu. Možná už ale nevíte, že otec Varlama - Tichon Šalamov - byl pravoslavným knězem a v letech 1893–1904 působil jako pravoslavný misionář právě na Aljašce, na ostrově Kodiak a Aleutských ostrovech. Po prodeji Aljašky Spojeným státům totiž zdaleka neustala činnost pravoslavné církve v těchto krajích (jak jsem ostatně psal ve svém minulém příspěvku). Tichon Šalamov sepsal velkou část historie pravoslavných misionářů na Aljašce. A tři roky po návratu do Ruska se mu narodil syn Varlam…

No a pak tu máme ještě „amerického Šalamova“, kterým je neprávem pozapomenutý Thomas Sgovio. To byl Američan, narodil se v roce 1916 v Buffallu, ale v roce 1935 se připojil k tisícům dalších občanů USA, kteří v době hospodářské krize uvěřili ideálům komunismu a možnosti práce v socialistickém ráji a odstěhovali se za prací do Sovětského svazu. Naprostou většinu z nich koncem 30. let zatkli, popravili, nebo poslali do lágrů. Sgovio jako jeden z mála těchto Američanů tohle peklo přežil. Strávil 16 (!!!) let v táborech Gulagu na Kolymě (zatkli ho a odsoudili v březnu 1938 poté, co odešel z americké ambasády v Moskvě, kam šel žádat o navrácení pasu a odjezd domů). V lágrech se za války dozvídal o postupujících bojích Ameriky v Pacifiku z útržků novin, do kterých byly zabaleny různé části amerických strojů dodávané v rámci programu Lend-Lease (mnohé z těchto strojů namísto na frontě a v bojích s nacisty končily v lágrech Gulagu a pomáhaly tak tento systém udržovat, o čemž Američané nic netušili a ani Putin to Trumpovi nyní jistě nepřipomněl).

Život Thomasi Sgoviovi zachránil fakt, že byl nadaný kreslíř a v lágrech maloval lecjakou komunistickou agitku. Po neuvěřitelných peripetiích se mu podařilo vystěhovat se zpátky do Spojených států, kde už v roce 1972 (tedy rok před Solženicynovým Souostrovím Gulag) vydal obsáhlé paměti popisující hrůzu sovětských lágrů na Kolymě. Knihu doprovodil kresbami ukazujícími život v Gulagu a byla to tak nejspíš první vizuální podoba života v sovětských pracovně-nápravných táborech, kterou spatřila západní veřejnost (česky kniha bohužel dosud nevyšla). Své paměti Sgovio nazval „Dear America. Why I Turned Against Communism“ a je jakýmsi otevřeným dopisem či apelem k americké veřejnosti, v němž se omlouvá za svou naivitu, odhaluje zrůdnost a faleš sovětského Ruska a vyzývá k tomu, aby si Američané vážili své nedokonalé demokracie. Ve světle posledního dění je tahle kniha myslím o to aktuálnější a (nejen) v Bílém domě by si ji určitě měli přečíst…

Štěpán Černoušek, 16. 8. 2025