Na výpravách k opuštěným lágrům Gulagu na tzv. Mrtvé trati jsme se dvakrát zastavili ve vesnici Kurejka v místech, kde severní polární kruh protíná sibiřský veletok Jenisej a kde nekonečná tajga přechází pomalu v tundru. Nevedou tam žádné silnice, dostat se tam dá jen lodí, z Krasnojarsku to trvá čtyři dny (po proudu). V bohem zapomenuté Kurejce, špinavé a rozpadající se vesnici, kdysi trávil čas v carském vyhnanství Josif Džugašvili, společně s dalším bolševickým výlupkem Jakovem Sverdlovem. Prý se dost vzájemně nemuseli a podle místních legend jeden druhému občas i plivali do polévky (nebo možná jen Stalin Sverdlovovi, už si to nepamatuju přesně :-)). Stalin bydlel v malé izbušce, dostával od cara jako kompenzaci za vyhnanství docela dost peněz na to, aby si platil posluhu, sem tam něco sepisoval a když prý v roce 1916 otěhotněla dcera jeho domácí, prostě se sbalil a radši odjel do Petrohradu, vyhnanství nevyhnanství. Dost rozdíl od otrockých podmínek, jaké v těch samých krajích měly statisíce vyhnanců, kulaků a vězňů Gulagu, které tam jen o pár let později sám Stalin nahnal…

Každopádně z té ibušky už v roce 1938 udělali Stalinovo muzeum a v roce 1952 na místo nahnali několik set vězňů z gulagů v Norilsku (ten leží o pár set kilometrů severněji), kteří zde postavili monumentální panteon, uvnitř kterého stála ta Stalinova vyhnanecká izbuška (podobně to vypadá u Stalinova rodného domku v gruzínském Gori, leckdo jste tam určitě byli). Každá loď, která plula po Jeniseji kolem, i v těchto dalekých a nehostinných končinách, musela zastavit a pasažéři se museli povinně jít velkému vůdci poklonit. Samozřejmě jen do 20. sjezdu a Chruščovova odhalení kultu osobnosti. V roce 1961 pak domek uvnitř panteonu rozebrali a sundali mohutnou, 10metrovou Stalinovu sochu čnící nad okolní okrasné jedle vysazené vězni při budování památníku. Mohutná budova panteonu chátrala a v roce 1996 ji definitivně zničil požár. Já v letech 2009 a 2013 zastal už jen ohořelou konstrukci. Kromě ní ale i piedestal na půl cesty mezi Jenisejem a panteonem a pod ním ležící nevelkou Stalinovu sochu doslova ryjící držkou v zemi (byl to dost uspokojující pohled).

Jenže ta socha nebyla původní z 50. let. Byla to sádrová skulptura z roku 2006, kdy se jeden místní podnikatel rozhodl nalákat do regionu více turistů tím, že obnoví Stalinův panteon jako jakousi atrakci (což skvěle ilustruje nevyjasněný vztah ruské společnosti ke své represivní minulosti - nikdo ji neoznačil jasně jako zločinnou, nikdo neví, co s ní, tak ji buď ignorujeme, nebo odmítáme, nebo bereme jako jakousi atrakci a kuriozitu). A začal sochou. Jenže v té době i na sibiřském severu bylo dost uvědomělých lidí, kteří chápali, že je to blbost a tyhle pokusy mohou vést k návratu Stalinova kultu a relativizaci jeho zločinů. A tak jen pár dní po vztyčení sochy připluly na motorových člunech a sochu shodili. Sádrový Stalin tam pak skoro 20 let ležel zanořen obličejem do permafrostu.

Jenže časy se mění, Stalin stoupá v kursu, Stalinovy represe jsou zasouvány do hlubin kolektivního nevědomí, zatímco novodobé Putinovy represe nabírají na obrátkách, takže není divu, že před rokem v srpnu 2024 byl v Kurejce u shořelého panteonu vztyčen ještě jeden nový, v pořadí už třetí Stalin, proti němuž už tentokrát nikdo nevystoupil a nesložil ho k zemi. Toho starého z roku 2006 pak sebrali ze země a postavili k podstavci, zřejmě v domění, že mu tak vrátí důstojnost. Kde je ten třetí, uplně původní obří Stalin z roku 1952, to mi známo není. A dlužno říci, že k jeho monumentální podobě mají ti dva novodobí Stalinové hodně daleko.

A tak je to ostatně i se všemi těmi novými památníky Stalina. Rozhodně to nejsou žádné obří, monumentální sochy zbožšťující geniálního generalissima. Všechny jsou takové… civilní. Stalin je všude po Rusku nově zobrazován v podstatě ve své původní velikosti, žádné monumentální pomníky, často je to prostě taková ušmudlaná busta někde v parku na periferii. K budování kultu to má hodně daleko. A ostatně jich není zas až tolik, jen vyvolávají i v samotném Rusku i za jeho hranicemi relativně vášnivou debatu, i když i ta je stále menší. Aktuálně je Stalinových památníků po celém Rusku 123 (to není zas tolik na tu obrovskou zemi), vznikají živelně hlavně v posledních 20 letech (90 procent jich vzniklo za vlády Vladimira Putina), letos jich přibylo sedm, v roce 2019 třináct, v roce 2016 devět - tedy není to žádný trend poslední doby.

Jejich vznik neplatí stát, ale většinou lokální buňky komunistické strany nebo nějací soukromí sponzoři. Ostatně i před rokem v Kurejce toho nejnovějšího Stalina a dřevěné cestičky k ruinám panteonu zaplatili „místní mecenáši“ a oficiálním důvodem byla opět „snaha přitáhnout do regionu více turistů“ - pořád prostě nevědí, jak se k tomu Stalinovi postavit. (A pobavilo mě, že jeden z těch mecenášů se jmenuje Černuškin, zřejmě můj rusifikovaný příbuzný 🙂 )

Určitě se tedy nejedná o žádný státem řízený návrat Stalinova kultu, spíše testování soudobých stalinistů, kam si až můžou dovolit zajít. Putinův režim jim toho dovoluje čím dál víc, ale určitě je nepustí dál, aby snad nenarušili proces budování kultu samotného Putina. Ta omezená rehabilitace Stalina se nese spíš v duchu populárních úsloví dávné i nedávné doby, že „Stalin dostal zemi z pluhem a vrátil jí s atomovou bombou“, „byl to dobrý manažer“, „porazil Hitlera a za to mu patří dík i vděk“, tak proč si ho nepřipomínat, vždyť na jeho úspěchy dnes navazujeme.

Nebezpečný trend to samozřejmě je, nese to tendenci nezmiňovat Stalinovu odpovědnost za ty miliony mrtvých, popravených, obětí Gulagu či celých deportovaných národů. Za jejich zmařené životy a osudy jakoby nikdo nemohl, tahle paměť zůstává dál ve vzduchoprázdnu, což samozřejmě Putinovi vyhovuje, neboť může ve větším klidu mnohé zločiny napodobovat a zbavovat se odpovědnosti - viz jeho současná zvěrstva na Ukrajině. A signifikantní je i to, že proti novým Stalinům dnes už prakticky nikdo otevřeně neprotestuje. Ten v Kurejce už nikdo neshodil, ti aktivní lidi se bojí. A mlčící většině je to nejspíš uplně jedno.

S očistou historické paměti v Rusku bude jednou strašně moc práce, ale pořád chci věřit, že ten proces bude znovu nastartován. A rád bych byl u toho, až bude i ten třetí Stalin v Kurejce zase stržen obličejem k věčně zmrzlé půdě. Světlo na konci tunelu teď sice opravdu vidět není, ale důležité je neztrácet naději.

Štěpán Černoušek, 21. června 2025

P. S. Kdyby vás trochu víc zajímalo, jak ten Stalinův panteon v Kurejce vypadal s tím Stalinem ryjícím držkou v zemi, tak si pusťte na Youtubu kanálu Gulag.cz náš dokument Cesta do Gulagu (návštěva Kurejky je tam zhruba od 22. minuty):