Romana Romanova znám už skoro 15 let, tykáme si, plánovali jsme společné výpravy, u nich v muzeu jsem v lepších časech párkrát vystupoval s promítáním filmů a povídáním o našich expedicích, vždycky bylo nabito skvělými a vnímavými návštěvníky. Romanov hodně dlouho dokázal lavírovat na ostří nože, na jednu stranu udržoval kvalitu muzea (pravda, za cenu mnoha ústupků a mlčení například při likvidaci Memorialu či začátku války proti Ukrajině) a na druhou stranu vzdoroval obrovskému tlaku poslední doby na zpochybnění významu sovětských represí.

Pohár přetekl teď v listopadu. Jak se nyní ukázalo, za odvoláním Romana Romanova bylo jeho odmítnutí přepracovat výstavu „Historie Moskvy“, kterou jeho muzeum zpracovávalo pro Muzeum Moskvy a kde významnou část tvořila právě pasáž o represích a masovém zatýkání v moskevských bytech koncem 30. let. Odvolán byl prý na pokyn shora. A jeho místo obsadí právě Anna Trapkova z Muzea Moskvy, které teď nejspíš muzeum Gulagu pohltí.

Tohle je konec poslední bariéry, která ještě v Rusku stála v cestě rozšiřující se vlně zpochybňující totální zločinnost otrocké práce v Gulagu, poprav 1,5 milionu lidí, deportací celých národů, hladomoru a dalších podob sovětských perzekucí. Jak napsal Saša Čerkasov z Memorialu - je to součást cílené kampaně k normalizaci represí.

„Vždyť přeci každý z těch vězňů, popravených či deportovaných určitě nějakou vinu nesl, jinak by to velký Stalin nedopustil. A navíc ti lidé v táborech přeci pracovali pro blaho sovětského Ruska a podíleli se na jeho omračujícím rozvoji a to je potřeba si připomínat.“ Tenhle názor je teď určující a v tomto duchu nejspíš půjde i upravená expozice muzea. Rusko prostě nezvládlo přijmout fakt naprosté nesmyslnosti těch milionů obětí, stejně jako nezvládá přijmout fakt nesmyslnosti války proti Ukrajině. V touze najít smysl v nesmyslnosti je schopné věřit čemukoli. Více než 30letá snaha historiků, Memorialu či muzea Gulagu nic nezmohla.

Smutný konec.

Štěpán Černoušek, 21. ledna 2025