Muzeum je věnované, ač to ve svém názvu přímo neříká, historii ruské nadvlády od carského podrobení Střední Asie v polovině 19. století až po rozpad Sovětského svazu. Mezi carským a ruským režimem v podstatě nerozlišuje, prostě popisuje příběhy různých forem útlaku a desetitisíce mrtvých, které tady po sobě zanechalo Rusko carské i sovětské, katorga i Gulag.

V tomhle přímočarém odsouzení ruské a sovětské minulosti se tedy Uzbekistán hodně liší od dalších středoasijských republik, i jinak sebevědomý Kazachstán je v popisování těchto témat o dost opatrnější (ostatně má s Ruskem na rozdíl od Uzbekistánu hodně dlouhou společnou hranici…). A v Uzbekistánu nenajdete ani žádný sovětský památník, žádnou oslavu Velké vlastenecké války, žádné sovětské názvy, kterých je plný například sousední Kyrgyzstán.

V tomhle je Uzbekistán velmi příjemné místo, dokázal se od ruského dědictví odstřihnout v mnoha ohledech dokonale, vizuálně i mentálně - žigulíky nahradily bílé chevroletty vlastní licenční výroby, z azbuky na latinku přešli už dávno, oficiální nápisy jsou vedle uzbečtiny hlavně v angličtině a stále víc i v čínštině. Ruština uplně nevymizela, je ale přítomna spíš v takovém pracovním režimu bez konotace s „ruským mirem“ a Rusko je vnímáno spíš jen jako důležitý ekonomický partner bez dalších vlivů.

No a to muzeum dává tomu rezervovanému vztahu k Rusku jasný ideový základ, není tu žádné lavírování jako třeba v Kyrgyzstánu. „Jak si vůbec Rusové mohli dovolit tvrdit, že nám přinesli kulturu a rozvoj, když my jsme měli světové matematiky, filozofy a zeměpisce už dávno před tisíci lety, v době kdy oni tam na severu ještě lezli po stromech,“ rozohnil se přede mnou ředitel muzea během naší úvodní schůzky. „Za těch 150 let se tu nikdo z nich nenaučil náš jazyk. A naši džadidové, učenci, už před sto lety jasně říkali, že bolševismus je utopie, a pak jich tu bolševici tisíce popravili. A jak se ukázalo, naši džadidové měli pravdu!“.

Muzeum, vytvořené na místě sovětského popraviště a pohřebiště s více než šesti tisíci obětí, tak vypráví v deseti zastaveních příběh uzbeckého odporu proti dobývání Střední Asie v 19. století, pokračování kolonizační politiky za ruské prozatímní vlády mezi revolucemi v roce 1917, bolševické znovudobytí Střední Asie s masakry v Kokandu a bombardováním Buchary, kolektivizace Uzbeků ve 30. letech (zajímavostí je, že uzbecké kulaky posílali do vyhnanství na Ukrajinu, tedy opačným směrem než bylo jinak běžné), Velký teror, Uzbeky popravené i poslané do gulagů, Němce, Korejce, Krymské Tatary a mnohé další národy poslané naopak do vyhnanství do Uzbekistánu, i pěstování bavlny jakožto ekologický zločin s vyschlým Aralským mořem a další vlnou perzekucí v 80. letech.

Všechen tenhle výklad je ovšem pečlivě schválený shora, spíš jako jakási doktrína. Na každém kroku i v samostatné části expozice se připomíná, že muzeum osobně založil v roce 2002 Islam Karimov a v roce 2017 jeho rozšíření, založení poboček po celé zemi a přímé napojení na kabinet ministrů nařídil Karimovův nástupce Šavkat Mirzijojev. Jejich vlastní politické, jak bych to řekl kulantně - nedostatky vůči vlastním obyvatelům - se tu samozřejmě nepřipomínají, naopak je cítit trochu snaha vykládat dějiny hodně „uzbeckocentricky“ s opomenutím dalších středoasijských národů a hlavně se vymezit vůči Rusku a sebe prezentovat jako ty, kdo konečně navrátil Uzbekům samostatnost a kulturní tradice (Uzbeci jsou obecně schopní vám hodiny vyprávět o tom, proč jsou nejkulturněším národem vůbec a co všechno tu mají nejlepší na světě :-).

Nicméně v muzeu je stále plno, exkurze za exkurzí, hlavně uzbecké školy a výpravy. Umí i výklad v angličtině, protože samotná expozice je jenom uzbecky se základními názvy přeloženými do angličtiny. Rusky tu není ani slovo (kromě vystavených dobových dokumentů z provenience NKVD apod.), ale můžete si koupit ruskojazyčného knižního průvodce. Možná je ale ta absence ruštiny i vypuštění slov „ruský“ a „sovětský“ z názvu muzea represí záměrem neprovokovat Rusko až moc. A ostatně za branami muzea se to téma Gulagu a sovětských represí téměř nikde jinde nevyskytuje, uzbecká historická obec se soustředí když už tak na potlačování oněch džadidů před sto lety.

V každém případě prostředků má muzeum evidentně dostatek, prezident Mirzijojev na svém politickém kurzu zatím evidentně nic nemění (v tomhle muzeu by se to rychle projevilo). Mají prý i vlastní filmové studio a hned navrhli společné filmové projekty s Gulag.cz až sem třeba jednou pojedeme s větší expedicí. Taky mají jako téměř jediní v Uzbekistánu přístup k archivům sovětské tajné policie (spravuje je současná uzbecká tajná služba) a přislíbili, že se nám podívají na nějaké české stopy. Tak uvidíme co z toho bude, třeba hodně, třeba nic, žádná oficiální spolupráce to ještě není :-)

Štěpán Černoušek, 25. září 2025