Před nějakými 15 lety jsme v Čečensku natáčeli staříky, co vyprávěli o deportacích celého svého národa do Střední Asie, při nichž zemřely desetitisíce lidí. Samo o sobě se jednalo o obří, nikdy nepotrestaný zločin a Čečenci v roce 1944 navíc nebyli jediní, kompletní deportace dopadla i na Inguše, Kalmyky, Balkary, Meschetské Turky a mnohé další národy. Jeden ten stařík se mezi řečí o tom, jak vojáci NKVD stříleli lidi odmítající se podvolit vyhnání z domů, zmínil, že z horských vesnic je do dobytčáků čekajících na transporty na nádraží v Grozném sváželi americkými náklaďáky Studebaker. A od té doby, vždycky když slyším o těchto legendárních autech a symbolu programu Lend-lease, tak si na to vyprávění vzpomenu. Na to, jak Američani Rusům v dobré víře poskytli přes sto tisíc (!!) těchto aut, ovšem místo převozu vojáků či zásobování fronty pak na velké části z nich čekisti vozili nebohé ženy a děti vyháněné ze svých domovů vstříc hladu a smrti na cestě do kazašských stepí.

V jednom pochmurném dni v březnu 2011 jsem pak na jednom z mnoha panelákových předměstí Moskvy navštívil paní Valentinu Ievlevu, starou dámu upoutanou na lůžko, která si prošla lágry Gulagu na Mrtvé trati. Zajímal mě především její pobyt v gulagu na místech, kam jsem se tehdy chystal na jednu z expedic, ale řeč samozřejmě přišla i na to, jak se do těch lágrů vlastně dostala. A to mě dostalo. Paní Valentina se narodila v Archangelsku a když jí bylo 16 let, akorát byl spuštěn program Lend-lease a do přístavů v Archengelsku začaly připlouvat lodě s americkou pomocí. Ve městě vyrostl speciální klub pro americké námořníky s exkluzivním vybavením, kam se Valentina jednou náhodou dostala. Seznámila se tam s jistým Billem a několik měsíců spolu chodili, než zas musel odplout. Dokonce otěhotněla a narodila se jí dcera, která svého tatínka nikdy nepoznala. Ovšem jak mizeli američtí námořníci, tak začaly mizet i místní holky, které si s nimi zadaly nebo i promluvily jen pár slov. Na Valentinu si čekisti počkali do jejích 18 let a těsně po válce ji sebrali, odtrhli od malinké dcery a obvinili ze špionáže ve prospěch americké a britské rozvědky. Vyprázdněné lágry Gulagu bylo třeba naplnit novou otrockou silou, a tak se hodila každá záminka…

A pak si vzpomenu na Kolymu před 22 lety a mojí pouť z Prahy do Magadanu. Po třech týdnech putování pár posledních stovek kilometrů od cíle zastavila naše maršrutka kdesi uprostřed kolymských kopců, aby se mí spolucestující vracející se ze zlatých nalezišť mohli za vydělané peníze posilnit další lahví vodky. Ani já jsem nebyl zcela střízlivý, ale upoutal mě jakýsi pomník se zabudovanou leteckou vrtulí stojící u prašné cesty, legendární Kolymské trasy. „Tady spadlo letadlo, co na nich za války naši rebjáta lítali z Aljašky“, objasnil mi řidič Serjoža. A tak jsem se dozvěděl o obrovském leteckém mostu, po kterém na opačném konci zeměkoule Rusové z Ameriky v letech 1942-1945 dopravili přes osm tisíc letadel, stíhaček i bombardérů, a desetitisíce tun další výbavy. Létalo se z Aljašky přes Čukotku, Kolymu, Jakutsk až do Krasnojarsku. A desítky, možná stovky letadel nedoletěly a spadly po cestě. Obětí ale byli výhradně ruští piloti, kteří si letadla přebírali už ve Fairbanks na Aljašce. Jedním z důvodů této dohody bylo totiž i sovětské přání, aby se Američani nedostali příliš hluboko do ruského vnitrozemí a neviděli realitu - že ty tisíce kilometrů obrovského území Čukotky a Kolymy pod nimi byly osídleny v podstatě jen a jen vězni a pracovními lágry. Gulag totiž v těchto krajích i během válečných let jel na plné obrátky a jeho zásobování bylo částečně zajišťováno taky z americké pomoci. Vzpomínky vězňů na americké konzervy během válečných let nejsou zcela vyjímečné…

Takže moje myšlenky při pohledu na šílící Rusko a Putina s Ficem na tribuně Leninova mauzolea budou spíše s těmi Čečenci v studebakerech, s paní Valentinou a s tou vrtulí a americkými konzervami uprostřed kolymských kopců.

Štěpán Černoušek, 7. května 2025