Dnes se v Magadanské oblasti nacházejí už pouze tři trestanecké kolonie, což je mizivý počet oproti časům Stalina. Ovšem přesto odtud přicházejí čerstvé zprávy, které jako by evokovaly návrat do nejbrutálnějšího období Kolymy. Správa jedné z kolonií v Magadanu totiž od ostatních odsouzených záměrně izoluje politické vězně, povětšinou odsouzených za kritiku války proti Ukrajině, a umisťuje je do samostatného baráku. Do stejného baráku jsou navíc posíláni také bývalí ruští vojáci odsouzení za to, že odmítli návrat na frontu. S tímto zjištěním přišel v polovině května 2026 ruský opoziční novinář Andrej Grišin, který na toto téma připravil ve spolupráci s médiem Govorit NeMoskva rozsáhlou reportáž.

Praktika oddělování politických vězňů od ostatních kategorií odsouzených byla široce využívána právě v sovětských gulazích mezi lety 1947–1954, kde k tomu sloužily speciálně vytvořené „osoblagy“ (z ruského osobyj lager’, tedy „zvláštní tábor“). V nich vězni žili a pracovali za mnohem tvrdších podmínek než běžní kriminálníci. Informace o tom, že by se něco podobného dělo i v současném Rusku, jsme dosud neměli – a skutečnost, že první podobná zpráva přišla právě z Magadanu, působí až mrazivě symbolicky.

*

38letý Andrej Grišin téměř celý život žil a pracoval v Magadanu. Řadu let působil jako šéfredaktor online serveru Ves’ma (rusky doslova „zcela“ nebo „velmi“, zároveň jde o zkratku slov Ves’ Magadan, tedy „celý Magadan“), který pravidelně publikoval kritické a investigativní články zaměřené na činnost místních úřadů.

Kvůli tomu čelil Andrej Grišin dlouhodobému nátlaku. V roce 2019 byl například zbit před vchodem do svého domu, přičemž mu útočníci dali jednoznačně najevo, že důvodem útoku byla právě jeho novinářská činnost. Na jaře 2023 zařadila ruská vláda server Ves’ma na seznam zahraničních agentů a na podzim téhož roku Andrej Grišin z Ruska emigroval. Ve své práci nyní pokračuje ze zahraničí.

Na fotografii: Andrej Grišin. Zdroj: sociální sítě.

Na začátku roku 2026 bylo proti němu zahájeno trestní řízení kvůli údajnému šíření „nepravdivých informací“ o ruské armádě. Důvodem se stal příspěvek zveřejněný na sociální síti Telegram, kde Grišin publikoval tři fotografie zachycující následky ruské agrese proti Ukrajině a doplnil je textem: „Podle údajů OSN od vyhlášení ‚speciální vojenské operace‘ Vladimirem Putinem na Ukrajině zahynulo 172 dívek, 206 chlapců a 37 dětí, u nichž se nepodařilo určit pohlaví. Celkem 415 dětí. Rusko svou účast na ostřelování civilních objektů a zabíjení civilistů stále popírá.“

Andrej Grišin byl ruskými úřady rovněž zařazen na seznam teroristů a extremistů a je na něj vydán zatykač. Kdyby z Ruska neodešel, byl by zatčen – a po vynesení rozsudku by byl s velkou pravděpodobností poslán do trestanecké kolonie č. 3. Ta se nachází přímo v Magadanu, necelých pět kilometrů od centra města, a právě jí je věnována reportáž, kterou Grišin nyní publikoval.

*

Do této trestanecké kolonie jsou tradičně posíláni především lidé odsouzení k relativně mírným trestům a také ti, kteří se za mřížemi ocitli poprvé. Od začátku roku 2024 sem začali převážet také lidi, kteří veřejně odsoudili válku proti Ukrajině – například v komentářích na sociálních sítích nebo třeba jen v rozhovorech se známými.

Mezi těmito vězni nejsou žádné mediálně známé osobnosti ani dlouhodobí kritici režimu. Trest si zde podle Grišina odpykávají především „obyčejní lidé“ – podnikatelé, důchodci, řadoví zaměstnanci médií a další. Většinou pocházejí z Magadanské oblasti, jsou zde ale i obyvatelé jiných regionů, například nejméně dva Jakuti: „Jeden je vzděláním lékař a za mřížemi skončil kvůli kritickému komentáři na sociálních sítích. Druhý je historik, uvězněn byl rovněž jen kvůli několika slovům.“

To, že jsou lidé odsouzení za nesouhlas s válkou proti Ukrajině drženi odděleně od ostatních vězňů, potvrdilo Andreji Grišinovi pět nezávislých zdrojů. Pro takové vězně je vyhrazen zvláštní barák, který sdílejí s těmi, kdo byli odsouzeni za „dezertérství“ – tedy s bývalými ruskými vojáky, kteří se účastnili války proti Ukrajině a následně odmítli návrat na frontu. Barák je určen pro 120 osob; přibližně 60 % jeho obyvatel tvoří političtí vězni, dalších asi 30 % bývalí vojáci a jen zhruba 10 % lidé odsouzení za jiné trestné činy. Celková kapacita této trestanecké kolonie činí 713 vězňů.

Na fotografii: trestanecká kolonie č. 3 v Magadanské oblasti. Zdroj: fsin-rossii.ru

Obyvatelé tohoto zvláštního baráku však samozřejmě nejsou od ostatních vězňů izolováni úplně. Potkávají se s nimi v práci či na procházkách a mohou také chodit na návštěvy do jiných budov. Například bývalý vězeň vystupující pod jménem Jegor (všechna jména byla v reportáži z bezpečnostních důvodů změněna) popisuje, že sice bydlel v jiném baráku, s politickými vězni byl ale v pravidelném kontaktu.

Snaha správy trestanecké kolonie o co největší izolaci politických vězňů a „dezertérů“ je však zcela zřejmá. Zvláštním barákem to podle dalšího bývalého vězně Georgije nekončí: je s nimi zacházeno jako s „obzvlášť nebezpečnými živly“, a proto jsou například během kontrol nuceni shromažďovat se na nádvoří odděleně od dalších vězňů.

*

Pokud jde o životní podmínky, jsou podle svědectví shromážděných Andrejem Grišinem stejně otřesné pro všechny – bez ohledu na to, zda jde o politické vězně, „dezertéry“ nebo kohokoliv dalšího.

V barácích je velká zima a zároveň vysoká vlhkost. V Magadanu klesají teploty pod nulu už v září a během obzvlášť krutých mrazů se stěny budov pokrývají námrazou nejen zvenku, ale také zevnitř. Teplé vaťáky však vězni dostávají až v listopadu.

Osobní prostor zde prakticky neexistuje. Vězni spí na palandách postavených v dlouhých řadách těsně vedle sebe. Každému z nich je přidělena pouze polovina nočního stolku (druhou využívá soused).

Vězni jsou zde nuceni podřizovat se velkému množství ponižujících a zcela zbytečných pravidel. Zejména musí neustále vykonávat nejrůznější „hospodářské práce“, které často postrádají jakýkoli smysl. V zimě například celé hodiny odklízejí sníh, na podzim zase odklízejí vodu z louží. Po návratu do baráku si vězni nesmějí lehnout ani sednout na postel: od budíčku až do večerky je to zakázáno a za porušení tohoto pravidla hrozí okamžitá samotka. Budíček je přitom v 5:45 a večerka ve 22:00.

Některá vnitřní pravidla navíc přímo poškozují zdraví vězňů. Večeře se například podává už v 17:00 a poté až do snídaně v sedm hodin ráno není k dispozici žádné další jídlo. A stejně jako v mnoha dalších ruských věznicích se zde lidé potýkají s absencí lékařské péče. „K zubaři potřebují skoro všichni, ale to tady vůbec nepřipadá v úvahu. <...> Léky tu rovněž nejsou, všechny potřeby jsou zkrátka zcela ignorovány,“ popisuje bývalý vězeň Jegor.

Na ilustrační fotografii: práce sovětských vězňů na Kolymě, 1938. Zdroj: archiv Gulag.cz.

*

Podle shromážděných svědectví v baráku pro politické vězně a „dezertéry“ panuje poměrně „přátelská“ atmosféra. Bývalý vězeň Georgij vypráví, že také ostatní odsouzení se k politickým vězňům většinou chovají dobře: „Nikdo je nešikanuje. Pokud jsi slušný člověk, nebudeš mít žádné problémy. Navíc mezi politickými vězni jsou chytří chlapi – když je potřeba, pomůžou sepsat stížnost nebo poradí s právními záležitostmi.“

Podle jeho slov je mezi těmito lidmi minimálně jeden, který se těší obzvlášť velkému respektu, a to právě díky tomu, že důsledně a otevřeně vyjadřuje svůj občanský postoj. „U soudu řekl, že jeho jediným přáním je, aby Putin chcípl. Dostal plnou dávku – sedm let. Ten chlap je neúnavný, neustále upozorňuje na porušování ústavy a práv vězňů. Proto je pořád v izolaci, skoro ho odtamtud nepouštějí. Nekouří, v cele sportuje a celkově se drží skvěle. Zvolil si tuto cestu a všichni si ho proto velmi váží,“ vypráví Georgij.

Dalším pozoruhodným detailem zmíněným v reportáži je skutečnost, že bývalí vojáci – alespoň podle svědectví propuštěných vězňů – dnes už v mnohém souhlasí s názory lidí odsouzených podle „politických“ paragrafů.

Na fotografii: památník obětem Gulagu na Kolymě. Zdroj: Štěpán Černoušek / Gulag.cz.

Zároveň v této trestanecké kolonii (stejně jako v dalších po celém Rusku) občas probíhají pokusy verbovat vězně k účasti ve válce proti Ukrajině, a to také „dezertéry“. Například v lednu 2026 nabízeli agitátoři za podpis smlouvy odměnu ve výši 3,5 milionu rublů (téměř milion českých korun). Mezi všemi vězněnými se tehdy našlo pouze pět zájemců. Političtí vězni však podle svědectví verbováni nejsou; na frontu by se údajně nedostali, ani kdyby o to sami projevili zájem.

Jednou z nejdůležitějších emocí je pro lidi ve vězení naděje – ať už na brzké propuštění, konec války nebo vyhlášení všeobecné amnestie. Reportáž ale potvrzuje, že i v této trestanecké kolonii je stále častěji uplatňována stejná cynická praxe, o níž jsme opakovaně informovali například v našich pravidelných přehledech dění v Rusku: proti politickým vězňům jsou zahajována stále nová trestní řízení a okamžik jejich propuštění se tak pořád oddaluje.

Jednomu z politických vězňů, o němž se v reportáži píše, měly do konce trestu zbývat už jen dva roky. Nedávno byl však dodatečně obviněn z „poskytnutí finančního daru extremistické organizaci“. Nyní ho čeká další soud a pravděpodobně i několik dalších let vězení.

Mnozí političtí vězni proto postupně přestávají věřit v lepší budoucnost. Reportáž cituje slova jednoho z nich: „I já jsem dříve věřil, že v zemi dojde k nějakým změnám, měl jsem tu naději. Ale teď si myslím, že je to zbytečné, že to nemám dělat. Lepší je naopak očekávat jen to nejhorší. Pak, pokud se stane něco dobrého, tak to bude nečekané a příjemné.“

*

Z reportáže vyplývá, že vedení trestanecké kolonie č. 3 v Magadanské oblasti zatím nemá jasně vypracovanou strategii, jak zacházet s politickými vězni. Část zaměstnanců je přesvědčena, že je k nim třeba přistupovat přísněji. Další s nimi naopak do určité míry sympatizují a jsou ochotni občas přivřít oči nad menšími porušeními denního řádu. Obecně se stalo zvykem, že mezi sebou říkají zaměstnanci politickým vězňům „naši teroristé“ – což se údajně příliš nelíbí novému řediteli trestanecké kolonie. Podle neoficiálních informací měl svým podřízeným v rozhovorech říct: „Proč je nazýváte teroristy? Jací jsou to teroristé? Vždyť jsou to spíš spisovatelé.“

Proč se právě v Magadanu rozhodli pro co největší izolaci lidí, jejichž občanský postoj je zjevně v opozici vůči Putinovu režimu, zatím není jasné. Možná jde pouze o iniciativu místní vězeňské správy a jakési preventivní opatření. Jedním z vysvětlení může být podle Andreje Grišina skutečnost, že vedení dostalo stanovený plán, kolik vězňů má poslat na frontu. Může se proto snažit co nejvíce izolovat „běžné“ vězně, kteří by s odchodem do války mohli souhlasit, od těch, kteří by je od toho mohli odrazovat. (Pokud však takový plán skutečně existuje, z reportáže jednoznačně vyplývá, že se ho zatím příliš nedaří naplňovat.)

Nelze vyloučit ani možnost, že ruské úřady už přijaly interní nařízení o nutnosti izolovat politické vězně a že se podobná praxe časem rozšíří i do dalších věznic. Zatím je to samozřejmě jen domněnka. „Pokud je tomu ale skutečně tak, pak je volba právě Magadanu jako místa pro podobný experiment více než symbolická,“ píše Andrej Grišin. A k jeho slovům nezbývá než se připojit.

Informace z reportáže Andreje Grišina zpracovala Alexandra Skorvid, 12. června 2026.