„Není se čeho bát, nic nového nezavádíme, chceme jen větší transparentnost, takový zákon mají dávno v Americe, a ten je mnohem přísnější.“ To jsou slova Vladimira Putina z roku 2012, když obhajoval zavádění zákona o zahraničních agentech. Připomíná vám to aktuální prohlášení některých českých vládních představitelů?

Přijetí zákona o zahraničních agentech může být jenom začátek snahy zlikvidovat a kriminalizovat organizace (i jednotlivce), které se věnují širokému spektru činností od dobročinnosti po ochranu životního prostředí. Právě přijetí obdobného zákona v Rusku v roce 2012 nakonec vedlo k zásadnímu omezení a v řadě případů k úplnému zastavení činnosti mnoha nezávislých organizací a představitelů občanské společnosti. Jedním z cílů likvidace se staly paměťové instituce připomínající sovětské zločiny, Gulag, popravy, deportace a dalších druhy stalinských represí. Cílem v tomto případě bylo zlikvidovat zkoumání nepohodlné komunistické minulosti, na níž ovšem Putinův režim navazuje a v mnohém ji opakuje. Proto chce vymazat zmínky o její zločinné podstatě, o českých obětech i o podobnosti s dneškem.

---

Jedním z nejvýraznějších příkladů je osud našich kolegů ze sdružení Memorial

Za svou dlouholetou práci v oblasti historického výzkumu a ochrany lidských práv Memorial obdržel v roce 2022 Nobelovu cenu míru. Ruské úřady na něj však dlouhodobě vyvíjely čím dál větší nátlak a jeho spolupracovníci čelili četným výhrůžkám.

Pojďme se podívat na anatomii tohoto tlaku, který začíná právě zákonem o zahraničních agentech v roce 2012.

• Již v březnu 2013 proběhla první kontrola činnosti Lidskoprávního centra Memorial, jedné ze dvou zastřešujících organizací Memorialu. Ruské úřady po nich požadovaly, aby se dobrovolně zaregistrovali jako „zahraniční agent“, což odmítli.
• Na jaře 2014 však byla legislativa zpřísněna a Lidskoprávní centrum Memorial bylo do tohoto registru zařazeno nuceně. V říjnu 2016 byla na seznam „zahraničních agentů“ nuceně zařazena druhá zastřešující organizace Memorialu, Mezinárodní Memorial.
• Postupně začaly ruské úřady prohlašovat za „zahraniční agenty“ také další pobočky Memorialu po celém Rusku. Například v červenci 2015 byla na seznam zařazena pobočka v Republice Komi, v únoru 2016 pobočky v Jekatěrinburgu a Rjazani, v srpnu 2017 pak pobočka v Krasnodaru.
• Jednotlivé organizace ze sítě Memorialu se proti všem těmto nespravedlivým rozhodnutím neustále bránily u soudů. Zároveň pokračovaly ve své hlavní činnosti, tedy archivní, výzkumné a lidskoprávní práci. Tlak ze strany státu však pořád sílil, což lidskoprávní aktivista a dlouholetý člen Memorialu Alexandr Čerkasov v roce 2017 popsal takto: „Čelíme neustálým útokům ze strany provládních aktivistů, ale také pomlouvačným mediálním kampaním. Kvůli této nálepce se s námi bojí komunikovat úředníci... Obrovské množství času musíme věnovat reportům, soudům a přípravě podkladů pro opakované kontroly ze strany prokuratury.“
• Jedním z nejúčinnějších nástrojů nátlaku se staly vysoké finanční pokuty, které úřady pravidelně ukládaly organizacím ze sítě Memorialu za údajné porušování zákona o „zahraničních agentech“. Například v září 2015 uložil soud Lidskoprávnímu centru Memorial pokutu ve výši 600 tisíc rublů (více než 150 tisíc Kč).
• Od roku 2019 pak začaly pokuty přicházet prakticky nepřetržitě a jejich celková výše rychle narůstala: jen od října 2019 do ledna 2020 byly Memorialu vystaveny pokuty v celkové výši přes 4,5 milionu rublů (což je více než 1 150 000 Kč). Na jejich úhradu přispívali podporovatelé Memorialu po celém světě.
• Na konci roku 2021 rozhodly ruské soudy o zrušení dvou klíčových organizací Memorialu, výše zmíněných Mezinárodního Memorialu a Lidskoprávního centra Memorial. Formálním důvodem bylo údajné systematické porušování zákonů o „zahraničních agentech“, objevila se však i obvinění z ospravedlňování terorismu či extremismu.
• Tlak na Memorial pokračuje dodnes a ruské úřady k tomu aktivně využívají nejrůznější metody. Aktuálně na jaře 2026 zařadily Memorial mezi nežádoucí organizace a zažádaly soudy o označení Memorialu jako extremistické organizace, což s sebou ponese další obrovská rizika. Zákon o „zahraničních agentech“ se však ukázal jako jeden z těch nejefektivnějších nástrojů. Zatímco dříve úřady na tento seznam zařazovaly nejrůznější právnické osoby ze sítě Memorialu, nyní tam pravidelně zařazují jednotlivé spolupracovníky – jak ty, kteří z Ruska emigrovali, tak ty, kteří tam navzdory všemu zůstávají.

---

Ruský zákon o zahraničních agentech ale nemá tragické důsledky jen pro organizace. Na svědomí má také pohnuté osudy jednotlivců.

Jedním z prvních, na koho ruský režim po zavedení zákona zaútočil, bylo jedinečné muzeum Perm-36, zřízené na místě bývalého tábora Gulagu manželi Viktorem Šmyrovem a Taťánou Kursinou.

Viktor Šmyrov a Taťána Kursina pocházejí z Permského kraje. Oba vystudovali historii, původně se ale neplánovali věnovat tématu sovětských politických represí. V roce 1992 však náhodou objevili polorozpadlé budovy, které se ukázaly být autentickými stavbami z dob, kdy se zde nacházel sovětský tábor Perm-36. Zde byli v 70. letech vězněni odpůrci sovětského režimu, mimo jiné známý disident Sergej Kovaljov nebo ukrajinský básník Vasyl Stus, který zde zemřel. Sedělo zde také 19 statečných lidí za protest ptori invazi do Československa v roce 1968 (více najdete v tomto článku).

Rozvoj muzea a zachování tohoto unikátního historického místa se pro manžele staly životním posláním. Aby se mu mohl plně věnovat, odešel Viktor Šmyrov z místní univerzity, kde působil jako děkan fakulty historie.
V roce 1995 byl memoriální komplex Perm-36 oficiálně otevřen. Jednalo se o jediné muzeum svého druhu v celém Rusku, a tak si postupně získával stále větší pozornost veřejnosti z Ruska i ze zahraničí.

Šmyrov a Kursina muzeum budovali v úzké spolupráci se sdružením Memorial a s lidskoprávními aktivisty, včetně bývalého vězně tábora Sergeje Kovaljova. Zároveň ale probíhala také spolupráce s úřady, která byla po řadu let velmi úspěšná. Muzeum ročně navštěvovalo přibližně 35–40 tisíc lidí a realizována byla řada projektů, jejichž část financoval právě stát. Nejznámějším byl každoroční festival Pilorama, kterého se účastnila řada hudebníků, spisovatelů, ale také novinářů a politiků.

Zlom v tomto optimistickém vývoji ale přišel náhle:

• V roce 2012 se v Permském kraji změnilo vedení a nový gubernátor spolupráci s muzeem razantně odmítl, včetně finanční podpory festivalu Pilorama. Taťána Kursina vzpomínala: „Když jsem se zeptala, co se stalo, bylo mi řečeno: ‚Chováte se tu příliš svobodně a kritizujete kdekoho.‘“
• Stát se navíc pokusil cenzurovat obsah festivalu Pilorama a nařídil organizátorům, aby část hostů nebyla na festival pozvána. To Šmyrov a Kursina odmítli. Festival tak přišel o finanční podporu a v roce 2013 byl ukončen.
• Od roku 2012 čelilo muzeum Perm-36 i jeho zakladatelé obrovskému tlaku, současně ze strany úřadů, médií i provládních aktivistů.
• V létě 2013 stát oficiálně oznámil, že muzeum přebírá. Šmyrov a Kursina se o tom dozvěděli z médií.
• Manželé se dlouho snažili se státem dohodnout. Krátce se zdálo, že se jim to podařilo: v březnu 2014 byla ředitelkou nově vzniklého státního muzea Perm-36 jmenována právě Taťána Kursina. Už za dva měsíce však byla odvolána s odůvodněním, že je „nedostatečně efektivní manažerkou“.
• Naposledy byli Viktor Šmyrov a Taťána Kursina ve svém muzeu na jaře 2014. Pak už jim byl vstup znemožněn (doslova fyzicky) a veškeré sbírky, archivy, knihovna i expozice se dostaly do rukou státu.
• V důsledku stresu se Šmyrovovi výrazně zhoršil zdravotní stav a skončil na jednotce intenzivní péče. „Dlouho jsem se z toho vzpamatovával – a když jsem se konečně vzpamatoval, zjistil jsem, že muzeum nám bylo definitivně odebráno… Neskutečně mě to bolelo,“ uvedl v jednom z rozhovorů.
• Ani tím ale nátlak neskončil. K definitivnímu zničení práce manželů stát využil právě zákon o zahraničních agentech. Na jaře 2015 vyzval nevládní organizaci Perm-36, kterou vedli Šmyrov a Kursina, aby se dobrovolně zařadila do tohoto registru. Po odmítnutí ji vystavil velkou pokutu a následně ji na seznam „zahraničních agentů“ zařadil nuceně. Taťána Kursina to komentovala slovy: „Stát dlouho hledal, z čeho nás obvinit. A když nic nenašel, vymyslel řešení – označil nás za zahraniční agenty.“ Krátce poté organizace Perm-36 ukončila svou činnost.
• Muzeum Perm-36 formálně existuje dodnes, avšak jakékoli připomínky sovětských politických represí z jeho expozice zmizely. Návštěvníkům se vypráví, že zde byli vězněni „zvlášť nebezpeční státní zločinci“, bez zmínky o disidentech. Obavy vyvolává také samotný stav budov muzea, jelikož se současné vedení jejich rekonstrukci podle všeho nevěnuje.
• Po ztrátě muzea Šmyrov a Kursina založili další úspěšný projekt, v jehož rámci se v Permu pořádala setkání se zástupci občanské společnosti. Tento projekt však přerušila pandemie covidu a jeho obnovení znemožnilo zahájení otevřené války proti Ukrajině.
• Po únoru 2022 tlak na manžele zesílil natolik, že byli nuceni odejít do exilu – nejprve do Gruzie a poté do Německa. Ve své práci ale pokračovali a ve spolupráci s námi se jim podařilo spustit virtuální podobu původního muzea Perm-36. Už v emigraci Viktor Šmyrov dokončil také velkou monografii věnovanou historii lágrů pro politické vězně v Permském kraji.
• Události posledních let nesli manželé velmi těžce. Viktor Šmyrov k tomu v jednom z rozhovorů řekl: „Nikdy jsem si nemyslel, že mě čeká takové staří, že konec mého života připadne na takovou historickou dobu. Je velmi těžké to prožívat.“
• Viktor Šmyrov bohužel 19. prosince 2025 ve věku 78 let zemřel, v exilu, daleko od domova i od svého životního díla. Taťána Kursina se i nadále aktivně věnuje rozvoji virtuální podoby Permu-36.