Když ještě existoval Sovětský svaz, mluvívali o něm jeho mocní jako o „zemi neomezených možností“. Současní vládci Kremlu se netají tím, že by na ty doby rádi navázali. Jak dokládají zážitky těch, kdo prošli ruskými celami, daří se už takové předsevzetí částečně naplňovat. Alespoň pokud jde o týraní těch, které režim z jakýchkoli důvodů pokládá za své nepřátele. Což jsou dnes v první řadě Ukrajinci.

Kyjev dnes v souvislosti s ruskou agresí oficiálně pohřešuje více než 80 tisíc lidí, vojáků i civilistů. U devíti tisíc z nich se přitom už podařilo zjistit, že je Rusko drží v zajetí. Vypátráno je i 315 lokalit, kde jsou tito lidé vězněni, přičemž 115 jich leží v Rusku a dalších 200 na okupovaných územích Ukrajiny.

Z výpovědí 4 306 ukrajinských válečných zajatců, kteří se již v rámci výměn dostali na svobodu, vyplývá, že všichni Ruskem zadržení váleční zajatci jsou opakovaně vystavováni systematickému násilí a mučení.

Rozsah a hrůznou podobu jejich utrpení přibližuje 11 podrobných svědectví, která shromáždila Charkovská lidskoprávní skupina. Jejich část nyní v anonymizované podobě zveřejnila ve čtyřicetistránkovém dokumentu, jehož znění shrnujeme v následujícím textu.

Všech jedenáct mužů, kteří v sobě našli sílu se v rozhovorech s dokumentaristy detailně vracet k hrůzám, traumatům a ponížením, jimiž prošli, bylo drženo v trestanecké kolonii číslo 10 Mordvinské republiky ležící na východě evropské části Ruské federace.

„Bití a jisté formy mučení provádějí Rusové i zatčeným civilistům na okupovaných územích z řad místní elity i ruským politickým vězňům, to ale často nezanechává žádné fyzické stopy. Násilí a mučení prováděné válečným zajatcům je daleko brutálnější, systematické a promyšlené. Jedná se o cílenou snahu ty lidi zlikvidovat fyzicky i morálně, aby už se nikdy nemohli vrátit do běžného provozu,“ říká spoluautor analýzy a ředitel Charkovské lidskoprávní skupiny Jevhen Zacharov. Ten na pozvání naší organizace Gulag.cz přijel do Prahy na konferenci Forum 2000 a na ní v pondělí 13. října 2025 představí výsledky analýzy v rámci debaty „People First: Securing Freedom for the War Forgotten Victims“, kterou spolupořádáme.

Dalšími vystupujícími v debatě pořádané organizací Gulag.cz na Foru 2000 budou Oleksandra Matvijčuk (Ukrajina), obhájkyně lidských práv a právnička, která od roku 2007 stojí v čele organizace Centrum pro občanské svobody (v roce 2022 obdrželo spolu s běloruským lidskoprávním aktivistou Alesem Bjaljackým a ruským Memorialem Nobelovou cenu míru), a Natalia Morozova (Rusko), obhájkyně lidských práv, právnička a spolupředsedkyně Centra na obranu lidských práv Memorial.

Poděkujte!

„Velmi pevně nám svázali ruce a naložili nás do letadla IL-76. Museli jsme sedět na zemi s nohama nataženýma dopředu, protože mezi nimi seděl další zajatec. Ruce jsme museli držet natažené nahoru. Tak jsme seděli asi 6 nebo 7 hodin. Během letu nás hlídal ruský voják s přezdívkou Bizon. Nemohli jsme chodit na toaletu, takže jsme močili do kalhot,“ popsal cestu do lágru svědek číslo 6.

Podmínky, které přiblížil, neblaze předznamenávaly, co na zajaté bude čekat v cíli: dennodenní ponižování, týrání a brutální bití.
Po výstupu museli zajatci se skloněnou hlavou a v předklonu procházet uličkou příslušníků speciálních jednotek, kteří je na uvítanou kopali a tloukli holemi, obušky, řemeny a elektrickými paralyzéry. Celou dobu jim přitom hrozili těžkým mučením a kastrací. „Hnali nás po dvaceti do místností, které měly rozměr asi 20 krát 3 metry. Abychom se tam vešli, vmačkávali nás do nich. Někteří lidé ztráceli vědomí. Nutili nás pak zpívat ruskou hymnu, Kaťušu i další písničky, provolávat slávu Rusku a křičet: ,Děkujeme Vladimíru Vladimiroviči Putinovi, že nás osvobozuje od fašistické moci, že se k nám chová humánně!’,“ vypovědělo dále číslo 6.

V prostorách, kde byli zajatci záměrně vždy drženi v nadměrných počtech, byla zima a chybělo jakékoli vybavení, často i světlo. Potřebu zpravidla museli vykonávat do kýble před očima ostatních. Hygienické podmínky byly otřesné. „V cele byla plíseň, kterou jsme utírali rukama. Snažili jsme se větrat, abychom neonemocněli tuberkulózou,“ líčí situaci svědek číslo 11.

Všichni navíc shodně uvádějí, že na tom byli velmi zle s vodou. Dostávali ji špatnou a v tak malém množství, až kvůli tomu mezi nimi docházelo i ke konfliktům. „Trápila nás tak silná žízeň, že jsme lízali vodu z kondenzátu, který v místnosti vznikal v důsledku toho, že nás uvnitř bylo velmi mnoho,“ říká již svědek číslo 7.

S jídlem to bylo podobné. Jeho porce byly miniaturní a nezřídka obsahovaly nepoživatelné přísady. „Ráno nám dávali 2–3 lžíce kaše. K obědu polévku vodu, ve které plaval kousek zelí - a trochu chleba. K tomu jeden šálek studeného čaje na tři osoby. K večeři jsme pak dostali kousek vařené ryby a bramborové slupky. Někdy do jídla přidávali mazut, cítil jsem ho po čichu i v chuti,“ vzpomínal další svědek. „Hlad jsme cítili úplně pořád,“ doplnil ho muž označený číslem 3. Trýznivé však nebylo jen množství a složení stravy. „Na jídlo jsem měli jen dvě minuty a schválně bylo velice horké, abychom si popálili ústa a žaludek,“ nastiňuje svědek číslo 1.

Podle Jevhena Zacharova analýza jasně ukázala, že způsoby mučení jsou drastičtější, čím dále od hranic s Ukrajinou se zajatci nacházejí: „Přímo po zajetí a ve věznicích na okupovaných územích či v sousední Bělgorodské oblasit to ještě nebylo tak hrozné. Čím dále je ale vezli od Ukrajiny do týlu, tím drastičtější bylo mučení. A vůbec nejhorší zprávy jsou z trestanecké kolonie číslo 10 v Mordvinsku hluboko v Rusku.“

Mordvinská autonomní republika je nechvalně známá právě tradicí nejhorších trestaneckých táborů už od dob Stalina, kdy zde existoval rozsáhlý tábor Gulagu, tzv. Dubravlag. „V něm seděla už moje babička a všechna ta jména měst a kolonií znám bohužel až moc důvěrně,“ dodává Zacharov. Po protestech proti povstání v Maďarsku v roce 1956 sem zamířili první sovětští disidenti a jejich řady v mordvinských lágrech rozšířili i mnozí protestující proti okupaci Československa v roce 1968. Obávané trestanecké tábory jsou zde dodnes a jedním ze současných vězňů je i historik Memorialu Jurij Dmitrijev, který protestoval proti ruské agresi na Ukrajině už v roce 2014.

Od dob Stalina se nezměnily ani způsoby mučení používané proti vězňům a podle Jevhena Zacharova se jedná o kontinuální dědictví, na které současní trýznitelé plynule navazují. „Stalin během Velkého teroru v letech 1937–1938 povolil mučení jako způsob výslechu, a i když to později bylo oficiálně zakázáno, tak vyšetřovatelé a dozorci si ty metody předávají dodnes kontinuálně z generace na generaci,“ vysvětluje Zacharov.

Neutuchající mučení

Zesláblí, podvyživení zajatci z Ukrajiny si v mordvinské kolonii například nesměli nijak ulevovat a 16 hodin denně byli nuceni pouze stát. „Celé dny jsme museli jen a jen stát. I během spánku, to jsme se opírali o sebe navzájem,“ líčí poměry číslo 7. Krom toho byli Ukrajinci pravidelně vystavováni i dalším druhům utrpení a bolesti. Svědek číslo 10 například vyprávěl, že musel po čtyřech vlézt do místnosti, kde už byl připraven psovod, který na něj okamžitě poštval svého rozvztekleného svěřence s rozkazem, aby zaútočil a vězněného pokousal.

Číslo 6 popsalo pro změnu vytrhávání nehtů na nohou a muž označený 5 promluvil o doslova hitlerovských praktikách. „Nařídili nám nehýbat se. Pak uzavřely všechny otvory a nastříkali nám do cely nějaký plyn. Nemohli jsme dýchat, dusili jsme se, z očí nám tekly slzy.“

A děly se i horší věci. Jednu z nich vidělo na vlastní oči číslo 3: „Zeptali se, jestli jsou mezi námi na cele tankisté. Když se jeden přihlásil, vyvedli ho na chodbu, polili hořlavou směsí a zapálili.“

Nejobávanější část zajetí představují výslechy, které bez výjimky provází neutuchající mučení. První dva svědci popsali, jak během nich byli dušeni. „Výslech trval asi tři hodiny a celou tu dobu mi na hlavu co chvíli nasazovali pytel, abych nemohl dýchat,“ vypověděl jeden. Druhý zažil totéž v kombinaci s údery do solar plexu. Když u toho omdlel, probudili jej trýznitelé elektrickým šokem a celé hrůzné kolečko několikrát zopakovali.

„Chodil jsem k výslechům velmi často. Zkraje každý den, později několikrát za měsíc. Někdy trvaly i hodiny a celou tu dobu mě hrozně bili. Kopali mi do rozkroku i do řitního otvoru, mlátili mě do žeber klíči, přikládali mi na různé části těla elektrický paralyzér. Padal jsem a ztrácel vědomí,“ vydává svědectví číslo 7. A dál jej rozšiřuje: „Jednou seděl v místnosti vyšetřovatel v civilu a s ním voják v maskáčích a příslušník speciálních jednotek v černém. Všichni měli kukly. Kladli mi otázky a když se jim nelíbily odpovědi, bili mě do ledvin. Nejdřív pěstmi a pak i paralyzérem. Hrozně mě pak bolelo břicho a močil jsem krev.“

„Elektrický proud do lidí pouštěli dokud se nepomočili nebo nepokáleli, teprve pak přestali. Elektrošoky i dráty cíleně mířily na genitálie, aby už oběti mučení v budoucnu nemohly mít děti, i to bylo záměrem mučitelů,“ doplňuje Jevhen Zacharov. Podle něj se zajatci setkali i s imitací popravy, někteří si dokonce museli kopat hrob. „Kromě morálního zlomení lidí je cílem mučení i získat informace vojenského charakteru. Nejbrutálnějším metodám mučení tak jsou podrobování například příslušníci mořské pěchoty a zajatí důstojníci. Řadoví vojáci jsou mučeni o něco méně.“

Zloději budoucnosti

Podle všech zaznamenaných výpovědí bylo fyzické násilí promyšlené a cílené. Lokalizace úderů svědčila o snaze mučitelů způsobit zajatcům maximální újmu na zdraví, ale zároveň je hned neusmrtit.

Zadržovaní například shodně popisovali, že mnoho úderů bylo vedeno na pohybový aparát, a měly jim přivodit chronické potíže. „Bili mě pálkou velmi silně do nohou, až mi jednu zlomili, dostal jsem do ní snad padesát ran. Nohy jsem měl celé černé, dva měsíce jsem nemohl chodit. Bili mě podobně i do rukou. Denně mě tloukli, dokud jsem neztratil vědomí,“ líčí číslo 3. A spolutrpící 1 k tomu připojuje: „Kopali mě tak silně, že mi začaly ochrnovat ruce a nohy“. Údery vyšetřovatelé navíc prokládali ještě elektrickými ranami do oblasti páteře, které zapříčiňovaly nejen popáleniny, ale i ztrátu citu v končetinách.

Podobný charakter mělo i extrémně bolestivé a velmi časté sexualizované mučení, jak poznamenává mimo jiné svědek číslo 8. „Řekli mi, abych se postavil do roznožky, a dodali: ,Teď vyzkoušíme tvoje koule ‘. Začali mě pak kopat vší silou do varlat. Pouštěli mi do nich i elektrický proud a smáli se, že už nikdy nebudu mít děti.“

Mučení bylo tak ukrutné, časté a dlouhé, že se někteří ze zajatých pokusili raději o sebevraždu. „Když jsem byl na 4. patře v cele 49, naproti v cele 46 byl zadržován člověk, kterého při výslechu zbili tak strašně, že si pak v cele podřezal žíly dlaždicí,“ vypověděl muž označovaný číslem 7.

Jiní ze zadržovaných zase zemřeli, i když toužili žít. „V cele naproti nechali bez pomoci vězně, kterého jsme slyšeli večer hlasitě naříkat a prosit o záchranu. Do rána byl mrtev,“ vypověděl svědek 11.

Lékařskou péči odpírají Rusové zajatcům zcela standardně. Ti, kteří se jí dožadovali, bývali velice často místo jejího poskytnutí opakovaně zbiti. „Do cely, kde jsem ležel, přivezli těžce nemocného, který nemohl ani vstát. I jeho ale stále dokola mlátili,“ se zděšením vzpomínal osvobozený zajatec číslo 3.

Známe jména mučitelů

Podle mnohočetných svědectví v tomto ohledu vyniká mimořádnou krutostí zejména muž přezdívaný zajatci „Doktor Zlo“, který jako nejčastější léčebnou metodu používá rány elektrickým proudem, po jejichž aplikaci se vždy ptává, zda už se tedy postiženému ulevilo.

Alespoň v případě tohoto mučitele už však také existuje naděje, že by mohl být někdy v budoucnu za své činy povolán k odpovědnosti. Díky značnému množství nasbíraných podrobností se jej totiž podařilo identifikovat. Muž, jehož coby lékaře a zdravotníka zavazuje Hippokratova přísaha, aby lidem pomáhal, který se ale místo toho stal pro bezbranné zajatce učiněným ztělesněním Zla, se jmenuje Ilja Sorokin.

Informace o jeho řádění pronikly na veřejnost již před několika měsíci a aktuální souhrnná zpráva Charkovské lidskoprávní skupiny k jeho případnému obvinění a budoucímu procesu může výrazně pomoci. „Činy jeho i dalších jeho parťáků jsou jasnými a prokazatelnými zločiny proti lidskosti a důkazů proti nim máme dost,“ říká Jevhen Zacharov.

Kromě „Doktora Zlo” ve svých výpovědích zajatci často zmiňují i další mučitele. Jak vyplývá z výpovědí, zajatce nejčastěji mučili příslušníci speciálních jednotek, zaměstnanci Federální služby pro výkon trestů (FSIN) a zástupci Federální bezpečnostní služby (FSB). Mnohem méně často se na mučení podíleli členové vojenských formací Ruské federace (vojáci, čečenští bojovníci a bojovníci Doněcké a Luhanské samozvané republiky).

Vzhledem k tomu, že mnoho z dotazovaných si vzpomínalo, že na různých místech, kam byli během svého zajetí přesunuti, potkávali stále stejné osoby, které mučili zajatce, lze předpokládat, že byly vytvořeny speciální týmy mučitelů. Jejich úkolem bylo jezdit po místech zbavení svobody za zajatci a mučit je. Jednalo se o jakési týmy „profesionálních“ mučitelů-pronásledovatelů.

Konkrétně se ve většině příběhů kromě „Doktora Zlo“ zmiňují tito mučitelé:
— Bykov Pavel Valerjevič – zaměstnanec vazební věznice č. 2 ve městě Rjažsk.
— Galickij – spolupracovník FSB, který se účastnil výslechů zajatců ve vazební věznici č. 2 ve městě Rjažsk.
— Inspektor Michajlov – zaměstnanec vazební věznice č. 2 ve městě Kamyšin, který se podílel na výsleších a mučení zajatců.
— Žuravlev – příslušník speciálních jednotek, který se podílel na výsleších a mučení v trestanecké kolonii č. 10 v Mordvinsku.

U několika dalších osob zatím neznáme příjmení, ale pouze přezdívky či osobní jména:
— „Bizon“ – člen speciálních jednotek, který doprovázel ukrajinské zajatce při jejich převozu letadlem na vojenské letiště, odkud byli rozvezeni do různých zařízení, než byli dopraveni do Mordvinska.
— „Strýček Váňa“ – zaměstnanec vazební věznice č. 2 v Taganrogu. Jak vzpomínají zajatci, byl to bývalý boxer. Podílel se na výsleších a mučení zajatců.
— „Ženja“ – zaměstnanec vazební věznice č. 2 v Rjažsku. Podle výpovědí zajatců se tento zaměstnanec vyznačoval mimořádnou krutostí. Často vypínal kamery na chodbě, kde se nacházely cely zajatců, vyváděl lidi z cel v této chodbě a mlátil je jen pro zábavu.
— Další mučitelé z vazební věznice č. 2 v Rjažsku – Saša, San Sanyč, Roman, Maxim, podplukovník Semečkin.
— „Baikal“, „Tinki-Vinki“, „Kamaz“ – přezdívky jednotlivých zaměstnanců, kteří pobývali v trestanecké kolonii č. 10 v Mordvinsku a účastnili se výslechů a mučení zajatců.

Autor textu: Josef Greš