Na začátku to vypadá jako technická norma o transparentnosti. Ve skutečnosti jde o jeden z nejúčinnějších nástrojů, jak rozbít svobodnou společnost, zničit nezávislá média a umlčet jakoukoliv kritiku. „Nejde o jeden zákon, ale o proces. Nejprve označíte nepohodlné lidi, pak je izolujete, omezíte jim financování a kontakt se společností. Nakonec nezůstane nikdo, kdo by mohl kontrolovat státní moc,“ říká Denis Šedov, právník Centra pro ochranu lidských práv Memorial a analytik společnosti OVD Info, které monitoruje situaci s politickými vězni v Rusku.

Autor: Štěpán Černoušek, Gulag.cz

V Česku se dnes diskutuje o zavedení zákona o zahraničních agentech i o omezení veřejnoprávních médií. Co v tobě tyto debaty vyvolávají?

Jsou to velmi znepokojivé zprávy. Bohužel se zdá, že jde o určitý trend – že stále více států se dívá na diktatury a přebírá jejich zkušenosti s tím, jak dostat občanskou společnost pod kontrolu, nebo přesněji řečeno, jak ji rozbít. Mám na mysli legislativu o zahraničních agentech, která se projednává v parlamentech různých zemí, včetně zemí Evropské unie, a která je přijímána i tam, kde by to ještě nedávno bylo nepředstavitelné, například v Gruzii nebo Kyrgyzstánu. To je samozřejmě velmi smutné. Rusko v tomto ohledu může sloužit jako příklad. Můžeme se podívat, kam všechny tyto – zpočátku možná ne tak hrozivě vypadající – tendence vedou, pokud se v nich pokračuje.

Jak tedy tento proces v Rusku začal?

V Rusku začalo omezování práv médií a tlak na nezávislé televizní stanice prakticky hned po nástupu Putina kolem roku 2000. Tehdy to sice vyvolávalo obavy v občanské společnosti, ale širší veřejnost, jak v samotném Rusku, tak na mezinárodní scéně, tomu nepřikládala velký význam.

Zákon o zahraničních agentech se v Rusku poprvé objevil v roce 2012 a už tehdy to vypadalo jako jednoznačný krok směrem k likvidaci svobody ve společnosti. Po návratu Putina do prezidentské funkce v roce 2011 po intermezzu s Medveděvem byl nastaven kurz na potlačení občanské společnosti. Tehdy už byla výrazně omezena legislativa upravující svobodu shromažďování, došlo k dalším změnám, ale právě zákon o zahraničních agentech byl jedním z prvních takových dlouhodobých nástrojů.

V té době se zároveň v ruské společnosti oficiálně šířila informace, kterou opakoval i Putin, že nejde o nic nového – že se inspirují americkým příkladem, kde podobný zákon funguje desítky let a je považován za normální součást transparentnosti.

A jaký je tedy rozdíl Putinova zákona od toho amerického?

Zásadní rozdíl mezi americkým zákonem FARA a tím, co vzniklo v Rusku a co dnes vidíme i v jiných zemích, je to, že ve Spojených státech jde o legislativu upravující lobbing. Lobbing je tam samostatně definovaná činnost, kterou vykonávají specializovaní aktéři. Zákon FARA je součástí této legislativy a vztahuje se právě na lobbistickou činnost.

Pokud ale mluvíme o právních a politických systémech, kde lobbing není oddělený jako samostatná regulovaná oblast – jako například v Rusku, Gruzii nebo i v České republice – pak zavedení legislativy, která zavádí označování nebo speciální registry pro výzkumníky, neziskové organizace a občanskou společnost, nevyhnutelně povede k jejich marginalizaci.

A tím pádem i k omezení jejich financování...

Ano. Přitom když se podíváme na podnikání, to také není národní, ale mezinárodní. Firmy spolupracují, vytvářejí partnerství, realizují společné projekty. Stejně funguje i občanská společnost. Organizace a lidé z různých zemí spolu komunikují, sdílejí zkušenosti a myšlenky. To je podstata lidské spolupráce.

Zákony omezující zahraniční financování tyto vazby narušují. Dalším krokem, který často následuje, je výrazné omezení i domácích zdrojů financování. V Rusku existovaly programy státní podpory neziskového sektoru, ale postupně jich ubývalo a nakonec byly přidělovány pouze těm organizacím, které nekritizují státní moc nebo ji naopak přímo podporují. Nezávislé organizace byly od těchto zdrojů postupně odstřihovány.

Dalším krokem bylo omezení crowdfundingu a komunikace s veřejností. Organizace nemohly provádět vzdělávací aktivity, nemohly komunikovat s běžnými občany. A pokud nekomunikujete, jak se o vás společnost dozví a jak vás má podporovat?

To vedlo k tomu, že organizace byly izolovány. Mezinárodní vazby byly narušeny a možnost komunikace uvnitř země se stále zmenšovala. Označení „zahraniční agent“ navíc v ruském kontextu silně navazovalo na sovětskou propagandu o „nepřátelích lidu“ a bylo spojeno s izolacionistickou rétorikou podporovanou státem.

Vidíme tedy proces, kdy prvním krokem je zavedení legislativy a následně dochází k postupnému omezování možností občanské společnosti, její spolupráce a jejího kontaktu s celou společností.

Pamatuji si, že když se ten zákon zaváděl v roce 2012, někteří kolegové, včetně lidí z Memorialu, říkali, že to není tak vážné a že to přejde. Myslíš, že tehdy lidé podcenili možné dopady zákona?

V té době jsem byl student a moje první zkušenost s tímto zákonem byla spojená se studentskou iniciativou. Byla to mezinárodní síť, ve které spolupracovali studenti z různých evropských zemí. Diskutovali jsme o možnosti založit neziskovou organizaci v Rusku, ale právě v té době vstoupil v platnost zákon o zahraničních agentech. Jako student práv jsem byl požádán, abych si zákon prostudoval, a dospěli jsme k závěru, že riziko je příliš vysoké. Nakonec jsme se rozhodli organizaci nezaložit. To je důležitý efekt tohoto zákona – některé iniciativy vůbec nevzniknou.

Když jsem později přišel do Memorialu, organizace už byla označena jako zahraniční agent. V té době existovala naděje, že Evropský soud pro lidská práva zasáhne a situaci zlepší. Několik let se věřilo, že mezinárodní tlak by mohl pomoci.

Z dnešního pohledu ale vidíme, že rok 2012 byl zlomový moment – okamžik, kdy se Rusko vydalo jasně autoritářským směrem.

Myslím, že zpětně je to všechno mnohem jasnější než v té době. Já jsem například do Ruska často jezdil – za přáteli, na expedice – a vždycky to byly cesty, které mě nabíjely energií, novými setkáními a nápady. Bylo to velmi inspirativní. Ale když jsem přijel v roce 2012 do Moskvy, padla na mě zvláštní deprese a nechápal jsem proč. Někteří lidé se chovali jinak, v kavárnách bylo cítit napětí. Poprvé jsem začal vnímat strach mezi lidmi. A vracel jsem se domů s velmi nepříjemným pocitem. Tehdy jsem to neuměl vysvětlit, ale zpětně je to jasné – bylo to intuitivní vnímání toho, že se něco zásadního mění. A situace se od té doby jen zhoršovala.

Ano, pokud mluvíme obecně o organizacích označených jako zahraniční agenti, je potřeba říct, že tato legislativa se v Rusku postupně výrazně rozšiřovala a zpřísňovala.

Na začátku to bylo prezentováno jako jednoduchý princip: pokud organizace dostává zahraniční financování a věnuje se „politické činnosti“, stačí to transparentně přiznat a vše bude v pořádku. Tak to alespoň bylo komunikováno.

Ve skutečnosti se ale postupně přidávala další a další omezení. Organizace označené jako zahraniční agenti se nemohly účastnit různých aktivit, nemohly přijímat některé formy financování, nemohly pracovat s nezletilými, nemohly se zapojovat do volebních procesů.

A postupně se situace ještě zhoršovala. V roce 2017 se objevila nová kategorie „zahraničních agentů“ – média. Následovala velká vlna označování médií tímto statusem. A to mělo okamžité důsledky.
Pro zahraniční agenty se stalo obtížné účastnit se běžného občanského života. Firmy, poskytovatelé služeb – například telekomunikační nebo kurýrní služby – se snažili s těmito organizacemi raději nespolupracovat. Bylo čím dál těžší uzavřít jakoukoliv smlouvu. Zároveň firmy nechtěly inzerovat v médiích označených jako zahraniční agenti. To byl velmi silný zásah pro celý mediální sektor.

Později bylo možné označit za zahraniční agenty i jednotlivce. To znamená, že jednotliví občané Ruska – novináři, blogeři, veřejně známé osobnosti – mohli být tímto způsobem stigmatizováni. Na první pohled to působí absurdně: jednotlivec jako „zahraniční agent“. Ale byl to nástroj, jak vytlačit vlivné osoby z veřejného prostoru.

Mohl bys uvést některé konkrétní příklady?

Další rozšíření zákona umožnilo ocejchovat i neformální skupiny lidí – tedy i sdružení bez právní subjektivity. Například OVD-Info, které informovalo o zatčených na protivládních demonstracích, bylo označeno jako zahraniční agent právě jako takové neformální sdružení.

Podobně organizace Golos, která monitorovala volby a volební podvody, byla nucena ukončit svou právní existenci a následně fungovala jako neformální skupina – a i ta byla označena jako zahraniční agent. Na seznam se dostaly také organizace podporující LGBT komunitu. To ukazuje priority státu.

Pokud se podíváme na to, kdo byl označen jako zahraniční agent před rokem 2022, vidíme jasný vzorec: organizace monitorující volby, organizace upozorňující na porušování voleb, organizace podporující zranitelné skupiny, lidskoprávní organizace dokumentující porušování lidských práv – včetně mučení, únosů nebo mimosoudních poprav, například na severním Kavkaze. Později se na seznam dostali i názoroví lídři a opoziční politici.

Pokud se podíváme na poslední roky, vidíme výrazný nárůst. Seznam zahraničních agentů dnes obsahuje více než tisíc položek a zahrnuje prakticky celou občanskou společnost. Velkou část tvoří novináři.

A je možné předpokládat, že pokud by podobný zákon byl zaveden v České republice, jedním z prvních cílů by byla právě média a novináři – protože kontrola informací je vždy klíčová pro autoritářské tendence.

---

Infobox: Kolik je v Rusku „zahraničních agentů?“

V současnosti je v Rusku registrováno 1178 zahraničních agentů, 737 jsou individuální osoby, 441 organizací (Podrobnou statistiku najdete ZDE). Téměř sto osob je v důsledku zákona trestně stíháno, většina z nich ale žije v emigraci. Ve vězení je nyní jeden člověk kvůli zákonu o zahraničních agentech – Sergej Piskunov ze sdružení Golos, který za nedodržení nařízení spojených se statutem zahraničního agenta dostal čtyři roky natrvdo. V minulosti za „agenství“ byli vězněni další čtyři lidé (více informací o konkrétních případech najdete na stránkách OVD Info).

---

Co lidem nebo organizacím v Rusku hrozí, pokud se sami neoznačí za zahraničního agenta?

Pokud se sami nepřihlásíte do registru, dostanete pokutu. Pokud uděláte chybu v reportingu nebo neoznačíte svůj obsah byť i jen na sociálních sítích cejchem zahraničního agneta, dostanete pokutu. Opakované pokuty vedou k trestní odpovědnosti.

Pro lidi, kteří žijí v Rusku, to znamená extrémně těžké životní podmínky. V podstatě jde o formu občanské smrti. Člověk nemůže vykonávat řadu běžných činností. Například je velmi obtížné získat základní služby, třeba notářské. Není to formálně zakázané, ale v praxi vás odmítnou. Můžete obejít několik úřadů a všude vás odmítnou. Lidé čelí systematické diskriminaci. Fakticky se vytváří skupina občanů druhé kategorie.

Ty sám jsi byl také označen za zahraničního agenta, ale v Rusku už nežiješ. Dotýká se tě toto označení tedy vůbec nějak?

Pro lidi v emigraci, jako jsem já, je situace o něco jednodušší, ale stále velmi složitá. Status zahraničního agenta znamená trvalé riziko pokut. I já už jsem byl mnohokrát pokutován, ač v Rusku nežiju.

Pravidla jsou navíc formulována velmi vágně a dávají úřadům velký prostor pro svévolné rozhodování. To znamená, že pokuty přicházejí prakticky automaticky.

Po první pokutě už může následovat trestní řízení. A pokud je proti vám vedeno trestní řízení, nemůžete například využívat konzulární služby – třeba si vyřídit pas nebo jiné dokumenty, bez kterých je život v zahraničí velmi komplikovaný.

Navíc existuje mnoho zemí, které mají s Ruskem dohody o vydávání osob. Rusko se snaží využívat i mechanismy Interpolu. V Evropské unii se lidé z politických důvodů obvykle nevydávají, ale existuje mnoho dalších zemí, kde to možné je.

Například?

Například Turecko v některých případech vydalo osoby obviněné v politických kauzách. A existuje řada dalších „šedých zón“, kde není jasné, jak by se podobné případy řešily. To znamená, že možnosti pohybu po světě jsou výrazně omezené.

Říkal jsi, že většina ruské společnosti si dříve neuvědomovala, jak vážná změna přichází. Myslíš, že dnes si už většina obyvatel Ruska uvědomuje, kam se situace dostala?

Ano, myslím, že dnes už si to uvědomují velmi jasně. Zvláště po roce 2022 se život v Rusku výrazně změnil. Bez ohledu na to, jaký má kdo názor na válku, každodenní realita se proměnila. Ano, Moskva může na první pohled působit jako moderní město s krásnými veřejnými prostory a mnohými instagramovými lákadly, ale to je jen vnější obraz. Reálný život lidí se změnil.

Jedním z důležitých trendů je omezení internetu. Nejprve byly blokovány jednotlivé weby, poté sociální sítě. Lidé začali používat VPN. Dalším krokem, relativně novým, je omezení internetu jako takového – zpomalování nebo úplné vypínání. V některých městech je dnes internet dostupný jen několik hodin denně. Dnes je velmi obtížné žít v Rusku a nevšimnout si, že se děje něco zásadního. V roce 2012 bylo ještě možné tyto procesy ignorovat. Dnes už ne.

Myslíš, že současný stav byl Putinův plán od začátku?

Nemyslím si, že v roce 2012 existoval detailní plán toho, co bude v roce 2026. Ale směr byl jasný – postupné potlačování občanské společnosti a nezávislých médií. Zákon o zahraničních agentech byl součást širšího balíku opatření. Následně přišel rok 2014 – anexe Krymu a válka na východní Ukrajině.

Vidíme souvislost: oslabení občanské společnosti uvnitř země vede k tomu, že stát má větší prostor pro agresivní politiku navenek. Zároveň se uzavírají kanály zpětné vazby. Organizace označené jako zahraniční agenti byly vyloučeny z různých poradních orgánů a struktur, kde mohly komunikovat se státem. A když tato kontrola zmizí, stát může jednat mnohem volněji.

Co bys tedy v tento moment poradil české společnosti?

Upřímně řečeno, nedokážu si představit podobný zákon v podobě, která by neporušovala základní lidská práva. Samotná logika tohoto zákona neslouží legitimnímu cíli. Jejím cílem je omezit kritiku a oslabit společnost. Je důležité to jasně pojmenovat.

Zároveň je podle mě klíčové posilovat spolupráci mezi organizacemi, budovat koalice a udržovat vazby ve společnosti. Protože jedním z cílů takové legislativy je právě tyto vazby rozbít.

A je důležité vysvětlovat veřejnosti, že nejde o problém neziskových organizací. Jde o problém celé společnosti. Protože neziskové organizace poskytují služby – vzdělávání, pomoc zranitelným skupinám, monitoring výkonu státní moci. Pokud zmizí, tyto funkce často nikdo nepřevezme. A i když se stát pokusí je nahradit, vede to často k neefektivitě a manipulaci.

Proto je důležité říct: tato legislativa není jen proti organizacím – je namířena proti svobodné společnosti jako celku.