V květnu jsme si zde připomněli sto let od odjezdu druhého, největšího transportu vystěhovaleckého družstva Reflektor do sovětského Ruska do stepí u Saratova – ono nedělní odpoledne 16. května 1926, kdy z libeňského nádraží vyjížděl vlak ověnčený rudými prapory, s Internacionálou v ústech loučících se a s řečnícím komunistickým poslancem.
V článku Z Libně do sovětského ráje jsme před dvěma měsíci psali především o Leopoldu Brumkovi, patnáctiletém klukovi, který v tom vlaku odjížděl s rodiči a sestrou vstříc něčemu, co si nikdo z nich neuměl představit – a jehož cesta skončila v roce 1939 v gulagu v Solikamsku, kde ho v mrazu polévali vodou, dokud jeho nemocné plíce nevydržely. Psali jsme o dalších obětech Stalinova teroru, o Janu Žampachovi, Františku Kaclovi, Václavu Pilátovi, Josefu Bláhovi, Rajmundu Millerovi, Robertu Kubů, Františku Malínském a o houslistovi Václavu Vuchovi, kterého ve vykonstruovaném procesu popravili.
Dnes budeme vyprávět druhou polovinu příběhu – tu, o které se mluví mnohem méně, přestože se týkala možná většiny těch, kdo do sovětského Ruska odjeli. A dotkneme se i dobové propagandy v novinách, které je dnes bohužel opět aktuální. Velká část družstevníků z Reflektoru (ale i Interhelpa a dalších vystěhovaleckých družstev) se do Československa totiž vrátila – zklamaná, zbídačelá, často doslova v tom, co měla na sobě, ale živá. „Dědeček se vrátil v jedné košili a jedněch kalhotech, ale do konce života vyléčen od komunismu,“ vypráví Václav Sklenář, který zachytil naše předchozí vyprávění o osudu členů Reflektoru na sociálních sítích.
Václav Sklenář, sám publicista a fotograf, který je respektovaným odborníkem na Šumavu a jejím velkým milovníkem, reagoval na náš květnový článek – a měl co říct. Jeho dědeček, Václav Doležal, montér ve Škodových závodech, odjel s rodinou do Ruska právě oním druhým transportem z pražské Libně před sto lety. Manželku Marii i šestiletou dceru Miloslavu (maminku pana Sklenáře) vzal s sebou. Cituji z jeho první zprávy:
„V této skupině byl také můj dědeček Václav Doležal s rodinou, v té době bylo mé matce šest let. Pro moji babičku to byl tragický zážitek, nenáviděla Rusy do konce života. Asi po dvou letech se vrátili asi dost dramaticky. Zdědil jsem několik listů, které se asi týkají jejich pobytu v SSSR."
Ty dokumenty psané česky i rusky jsou úřední dopisy družstva Reflektor adresované Václavu Doležalovi z let 1929 až 1931, řešící spor o nevyplacený členský podíl. Družstvo tehdy Doležalovým dlužilo přes pět tisíc korun, které jim ale nakonec nikdy nevrátilo. "Podíl bude Vám vrácen, jakmile poměry komuny tomu dovolí", psalo mu vedení družstva ještě pět let po jeho odjezdu. Mezi dokumenty je i oficiální potvrzení, že Václav Doležal "se skutečně nacházel při komuně od 3. června 1926 do 3. září 1926". Tři měsíce. Rodina, která si sbalila celý život do pár beden a vydala se tisíce kilometrů do stepi za lepší budoucností, v ní vydržela jen 90 dní, které však formovaly život ještě dalším generacím v rodině.
Beton šlapaný koňmi a žáby v nemocnici
Vzpomínky babičky pana Sklenáře opravdu nepopisují žádný ráj: „Vzpomínala na nízkou úroveň techniky a lenost ruských dělníků a jejich alkoholismus. Beton se dělal tak, že do dřevěného bednění se dal písek, cement a voda, do toho se nahnali koně, které tam honěním ušlapali beton. Dědeček tam onemocněl tyfem, v nemocnici měl nad sebou deštník, protože za deště protéká voda a po zemi skákaly žáby. Bydlení bylo také problematické, protože v zimě se nedalo chodit na záchod který byl na dvorku, tak všechny partaje chodily na velkou doma, exkrementy zabalili do papíru a házeli je na dvůr. Na jaře, když roztál sníh, tak si my ani neumíme představit , jak to smrdělo a vypadalo,“ vypráví pan Sklenář.
„Nejzajímavějším z příběhu bude asi to, že babička napsala svému bratrovi do Plzně jaké jsou tam podmínky, aby varovala ty, kteří by se tam chtěli také vypravit. Bratr byl národní socialista, tak to nechal otisknou v novinách. Komunisti v Čechách to přeložili a poslali to do Ruska. Tam začali babičku vyšetřovat a hrozil jí trest smrti zastřelením. Dědeček neváhal, vzal rodinu s utekl. Maminka mi vyprávěla, že neví kudy utíkali, jen vzpomínala na poušť a velbloudy. Nikdy jsem nevypátral kudy vlastně se dostali do Čech.“
Co potvrdily dobové noviny
Příběh o dopisu babičky pana Sklenáře a hrozbě popravy mě přiměl znovu se ponořit do novinových archivů. Sice jsem nenašel přímo dopis jeho babičky, ale jiné dokumenty téhož vyznění ano.
Národní listy 20. července 1926 (v článku „Svedení nešťastníci") i sociálně-demokratické Právo lidu o dva dny dříve v článku „Smutné konce vystěhovalců v Rusku" citují – patrně nezávisle na sobě, ale ze stejného zdroje, dopisu otištěného v Českém Slově – dopis jiného, jmenovitě neuvedeného účastníka výpravy, který zní až nepříjemně podobně tomu, co si pamatovala Sklenářova babička:
"Jsme první den na místě. Stěhujeme se do bytů, do podnájmu k sedlákům, neboť naše slibované domy zde nejsou. Jako venkovský dělník, postavil jsem si kdysi v Čechách vlastnoručně dřevěnou chalupu, tu však bych za nic dnes neproměnil za tu díru, ve které bydlíme. Je nás v ní až dost. Celkem dvanáct osob. A náš kraj? Žádný strom, žádný les. Poušť, pláň, step. Voda se smí píti jen svařená, chléb je nestravitelný, strava úžasná a spíš žádná, 560 osob má v majetku šest krav. Není čím topit, zbývá sláma, která nestačí pro děti.
Co jsem očekával, přišlo. Nemoc za nemocí, osmdesát nemocných v prvním týdnu leží v dusných doupatech. Horka jsou zde strašná a zvyšují jen počet nemocných. Neseme první soudružku, Růžičkovou, na hřbitov. Zlá nemoc vyžaduje si druhou oběť: zachvacuje i muže. Pohřbíváme soudružku Červenkovou z Plzně. Tu jsem nesl já s kamarády. Oplakává ji muž, šesti- a osmileté dítě. Je nám smutno a v pražícím slunci se vracíme ze hřbitova. To bylo v sobotu a v neděli jsem zdrcen já i moje žena. V její náručí zemřela naše dceruška a ostatní děti leží na smrt nemocny. Taková oběť nás musela čekat. Přijdeme ze hřbitova domů, uléhá žena. Ptáme se jeden druhého: 'Co teď?' Ve všech rodinách je nespokojenost, rozháranost, truchlivost. Nyní zemřelo manželům Hauptovým z Prahy děcko. Pochybuji, že náš osud se zlepší. Pro nás, kteří nemáme peněz, není návratu zpět.“
O půl roku později, v lednu 1927, popsal v Právu lidu ještě mnohem podrobněji celou anabázi Josef Lakomý, sám člen komuny, který se do Ruska vydal s obdobným nadšením a vrátil se „úplně rozčarován praktickým komunismem“:
Všichni byli zklamáni. Podvedení stáli ve své bezradnosti a zklamání. Lidé museli se ubytovat ve chlévech a ve stodole, která náležela komuně, a ti, na něž se nedostalo, vrtali si díry v zemi. (…) Předáci s tak bídným charakterem, jemuž snad v žádné jiné straně na celém světě není rovno, měli opatřiti zásoby pro druhý transport, což však neučinili. V komuně panoval hlad a nepořádek. Lidé byli vysíleni a ke všemu z takové zásoby a způsobu bydlení začaly řádit nemoce. Záhy celá komuna podobala se nemocnici. Tyfus, malarie a úplavice měly své žně. Přes polovinu komuny válelo se na holé zemi anebo ve chlévech. Nemocní byli odváženi do bídně zařízené nemocnice v městečku Dergači, asi 20 km vzdáleném. Málokdo se vrátil zdráv. Mrtví byli pochováváni na nedalekém kopečku t. zv. »mrchovišti«.
Když za takového panujícího stavu člen komuny Hejrek z Plzně odvážil se něco napsat domů o poměrech v komuně a náhodou něco uveřejněno v »Č. S.« a když se to na něho prozradilo, tu musil utéci z celé komuny, nebo by jej bývali uštvali. Jako odpověď na tyto zprávy vymyslelo si předsednictvo dopis, s kterým přišlo i na členskou schůzi a žádalo, aby členstvo ten dopis podepsalo. Byla to samá lež. Adresován byl »Rudému Právu«. Tvrdilo se v něm na př., že členstvo dostává svačiny, obědy, večeře. Přirozeně když většina viděla, že to není pravda, odmítla podepsat. Když vše po dobrém nešlo, začly se podpisy vymáhat předsednictvem terorem. Prohlásilo se, že kdo nepodepíše, bude prohlášen za kontrarevolucionáře a že se s ním naloží po sovětsku. A ten dopis, takto vynucený a podepsaný jen mizivou menšinou, byl dán »Rudému Právu«, aby oslepil české dělníky. (…) Pro ty, kdož nepodepsali, se stávaly poměry nesnesitelnými. Vše začalo se rozjíždět a ti, kdož zůstali, chystali se tak učiniti v dohledné době.
Propaganda v Rudém právu
Nakonec není podstatné, zda uvedený dopis psala babička pana Sklenáře, nebo pan Hejrek z Plzně. Ti popsali realitu, které se však komunistický tisk zoufale snažil bránit. V reakci na obšírná svědectví otištěná v demokratických tiskovinách reaguje komunistické Rudé Právo 13. ledna 1927 následovně: „My víme, proč jsou lidé z komun a družstev vylučováni a proč jsou cizí příslušníci vypovídáni ze SSSR. Děje se tak pro lenost, nepodrobení se pracovnímu řádu atd. Lenochy, opilce a vypočítavé spekulanty v Rusku nepotřebují.“
Čtenář tak už před sto lety stál mezi dvěma tábory, z nichž jeden líčil Sovětský svaz jako zemi mléka a strdí a druhý jako peklo na zemi – a měl se v tom nějak vyznat. Není to náhodou stejná situace, v jaké se ocitáme i dnes, když se snažíme prokousat konkurenčními verzemi reality? Přitom se zdá, že už bychom měli být mnohem poučenější… Dnes víme, že pravdu mělo demokratické Právo lidu, které už v roce 1927 otisklo i následující pasáže z dopisu znechucených družstevníků Reflektoru: „Na soudních budovách je nápis: »Soud proletářský soudí přísně, ale spravedlivě.« To je sice na venek, když však přijdete dovnitř, vidíte, jak se zde soudí. Zloděje odsoudí malým trestem anebo podmínečně. Kdyby však poctivý, dobrý člověk řekl něco proti sovětům a tím se provinil politicky, je potrestán, a to velmi přísně. Je zatčen a nedopátráte se, kde je. Často se s ním jeho přátelé vůbec neshledají.“ Jak prorocké to bylo u osudů těch, kdo v Reflektoru zůstal…
Byl strach, abych něco nevykecal
Vraťme se ale k vyprávění Václava Sklenáře, který vyrůstal v 50. a 60. letech v komunistickém Československu v dobách, kdy už tu svobodný demokratický tisk dávno neexistoval. Ptal jsem se ho na rodinnou paměť a tady je jeho odpověď: „Moc se o tom doma nemluvilo, byl strach abych něco nevykecal, což se mi jednou povedlo, když jsem ve škole řekl, že Stalin nevěděl, zda v roce 1940 půjde s Hitlerem, nebo proti němu. Bylo to když jsme se učili o Druhé světové válce a já chtěl od babičky, jako pamětnice, aby mi to vysvětlila.“
Podle něj se v rodině vzpomínek na prarodiče a jejich pobyt v Rusku příliš nezachovalo. „Za socialismu se o tom nemohlo asi nic psát, a potom už všichni pamětníci jsou po smrti. Je to z hlediska psychologie tak, že lidé vytěsňují špatné zážitky tak, že o nich nemluví. Což je případ babičky a matka si na to moc nevzpomínala, byla malá. Dokumenty se v té době nepsaly, protože by to bylo i pro dotyčného nebezpečné a možná i zbytečné. A druhou stranu život po návratu nebyl také jednoduchý. Důležité bylo to, že byli v domácím prostředí, měli příbuzné a postavili se zase na vlastní nohy. Maminka mi vyprávěla, ze dědeček se vrátil v jedné košili a jedněch kalhotech, ale do konce života vyléčen od komunismu. A nebo, ze si dědeček spletl světové strany. Na místo na západ šel na východ.“
Štěpán Černoušek, 23. července 2026
Další články k tématu:
