V květnu jsme si zde připomněli sto let od odjezdu druhého, největšího transportu vystěhovaleckého družstva Reflektor do sovětského Ruska do stepí u Saratova – ono nedělní odpoledne 16. května 1926, kdy z libeňského nádraží vyjížděl vlak ověnčený rudými prapory, s Internacionálou v ústech loučících se a s řečnícím komunistickým poslancem.
V článku Z Libně do sovětského ráje jsme před dvěma měsíci psali především o Leopoldu Brumkovi, patnáctiletém klukovi, který v tom vlaku odjížděl s rodiči a sestrou vstříc něčemu, co si nikdo z nich neuměl představit – a jehož cesta skončila v roce 1939 v gulagu v Solikamsku, kde ho v mrazu polévali vodou, dokud jeho nemocné plíce nevydržely. Psali jsme o dalších obětech Stalinova teroru, o Janu Žampachovi, Františku Kaclovi, Václavu Pilátovi, Josefu Bláhovi, Rajmundu Millerovi, Robertu Kubů, Františku Malínském a o houslistovi Václavu Vuchovi, kterého ve vykonstruovaném procesu popravili.
Dnes budeme vyprávět druhou polovinu příběhu – tu, o které se mluví mnohem méně, přestože se týkala možná většiny těch, kdo do sovětského Ruska odjeli. A dotkneme se i dobové propagandy v novinách, které je dnes bohužel opět aktuální.
Celý článek najdete na našem blogu.


















